V pátek jsme jeli opět do Pozlovic do Ogara. Vyráželi jsme už před polednem, protože víme, že cesta je dlouhá a nechtěli jsme riskovat příjezd na poslední chvíli. Nevyzpytatelná bývá v tomto ohledu především Praha, resp. její průjezd. V Praze na nás čekal Igor, který tam něco sháněl dopoledne v hudebninách. Do auta naskakoval se svým velkým "чемоданем" doslova za jízdy. Cesta pak už byla celkem v pohodě. Jenže ... nechval dne před koncertem. Asi tak 70 km před Pozlovicemi se Petrovi zdálo, že to naše auto nějak špatně jede. Tak jsme zastavili v malebné obci Brankovice a zjistili jsme, že máme rozpálené pravé zadní kolo. Petr se dal okamžitě do oprav, ale s kladivem se toho na zaseknuté brzdě moc dělat nedá. První pomoc nám poskytl pan Radek Vrbacký, ale hlavně jeho maminka. To když nám přinesla slivovici. Obtelefonovali jsme co se dalo a s pomocí, nářadím a novými brzdovými destičkami následně přispěchal i náš kamarád "Farmář" Karel Štěrba z Uherského Brodu. K panu Radkovi jsme do auta naložili to nejtěžší ... aparát a Ampéra a zbytek jel s Karlem. Petr zůstal v Brankovicích a opravoval. V Ogarovi bylo zase moc fajn. Jen Míra si koncert tentokrát moc neužíval. Už několik dní ho pobolíval zub a v pátek to bylo k nevydržení. Nepomáhaly prášky, ani slivovace, ani lidový recept - hřebíček. Míra však na sobě během koncertu nedal nic znát. Je to prostě profík. I zbytek kapely se tvářil, že mu nic není. Taky profíci. Ráno se Míra s Petrem vydali do Zlína na zubní pohototvost a po návratu bylo znát, že se Mírovi trochu ulevilo.

V sobotu večer nás čekal koncert ve Frýdku (to je hned vedle Místku). Vzali jsme to cestou přes Trenčín, protože "hradomil" Linda si přál vidět hrad. Jíra se cestou k hradu odpojil na náměstí a sledoval koncert nějaké jazzové kapely. K němu se po chvíli přidal i Ampér a zaujatě sledovali perfektní koncert mladých, ale velice šikovných muzikantů. Čas letěl a my museli letět taky, protože jsme měli před sebou ještě hodně kilometrů. Cestou do Frýdku (ten co je vedle Místku) jsme v kopcích dostihli dopravní nehodu při níž zemřel motorkář. Nic veselého! Místo kde se konal festival Muzikantské žně našel Petr velice rychle. Dozvěděli jsme se, že naše vystoupení má mít délku 30 minut. Škoda že to nemohlo být víc, protože lidi byli skvělí. Leč stanovený harmonogram festivalu bylo nutné dodržet. Po nás jsme si ještě vychutnali (hlavně Jíra) bubenickou šou skupiny Jumping Drums a protože Míru to začalo zase dost brát, omluvili jsme se z připraveného noclehu a ještě v noci jsme absolvovali náročnou cestu domů.

Ještě jednou zvláštní poděkování Radkovi Vrbackému a jeho mamince, Karlovi Štěrbovi, zubní pohotovosti ve Zlíně, polské skupině Conner za zapůjčení bicích ... a taky našemu řidiči Petrovi za jeho nočně-ranní jízdu domů.

Tento rok potřetí a tento rok naposledy jsme si zahráli v plzeňském klubu U šesti strun. Venkovní zahrádka klubu, kde se pořádají koncerty, byla obstojně zaplněná. Hrálo se nám fajn a na úplný závěr koncertu se předvedla nadějná začínající bubenice. Aby její hraní nevyznělo "na sucho" skočil Ampér na pódium zapnul si již odpojený aparát a preludoval a improvizoval. Jedna perlička, která se týká cesty do Plzně ... i když vím, že hodně z Vás po přečtení bude nechápavě kroutit hlavou (a moje maminka, ač velice slušná a kultivovaná žena, pravděpodobně použije některá neslušná slova)... Míra hrál během jízdy s naším řidičem piškvorky. I my vzadu jsme (se sevřenými půlkami, mezi motlitbami, loučení se životem a křižováním) kroutili hlavami. ... jo a důležitá informace ...Míra vyhrál !!! (kliknutím na fotku v pravo se tato zvětší do nového okna)

Budeme se těšit, že si "U šesti strun" v příštím roce opět zahrajeme. Nezáleží to jen na nás, ale na majiteli klubu a také na tom, jestli nás Vy budete v tomto klubu chtít vidět.

První srpnový koncert jsme v sobotu 1.8. odehráli v pražském Blues Sklepě. Klub slavil 3.leté výročí své existence a na židličkách seděli opět skvělí diváci. Výborný byl i gulášek ... nevím kdo ho vařil ... a o tom, že byl opravdu "jedlý" svědčí i to, že si náš Igor třikrát naložil. Prostřednictvím svého fotoaparátu na nás mrkala Beruška a její fotky můžete vidět na jejích stránkách, a nebo jejich výběr v naší fotogalerii.

Teď už zbývá jen popřát klubu, aby měl i nadále spoustu skvělých diváků a aby se do něj rádi vracely kapely ... tak jako se do něj rádi vracíme my.

Klášter je církevní stavba nebo areál, který obývají řeholní osoby: mniši nebo řeholnice. Obyvatelé kláštera jsou vždy ze stejného církevního řádu (např. benediktini, františkáni, cisterciáci, karmelitáni, vincentky, voršilky) nebo sekty.
To jsou úvodní věty encyklopedie. Pak je ale také pivovar Klášter kde se začalo pivo vařit již v roce 1570 a koncem 19 století patřil tento pivovar mezi sedm největších v českých zemích. Již několik let se v prostorách tohoto pivovaru pořádá Pivobraní na kterém jsme si letos (27.6.) zahráli i my. Cestou nás chytil pořádnej lijavec a čekali jsme, že dorazí za námi až do Kláštera. Déšť dorazil, ale jen drobný. I tak bylo místo pro diváky značně prořídlé. Měli jsme pocit, že většinu lidí naše muzika moc nebere. Ale abych všem nekřivdil ... pár lidí kteří se zájmem sledovalo naše vystoupení se před pódiem našlo. Popili jsme a pojedli a popojeli k domovu. A protože jsme tentokrát přijeli z hraní poměrně brzo, dali jsme si sraz na Skypu a dlouho do noci jsme žvanili a žvanili a žvanili a ... dobrou ...

Do litoměřického klubu Spirála jsme jeli poprvé (24.6.) takže očekávání bylo velké, vlastně obrovské. Byla totiž středa a to je den kdy se moc nekoncertuje. Otázka tedy trefná, ...budou lidi?? Cesta do Litoměřic byla v pohodě není to od nás daleko, takže se vlastně vůbec netrpělo dlouhou cestou. V autě jsem se dozvěděl od Ampéra, že klub je malý a to včetně prostoru kde jsme měli hrát. Je pravda, že jsme si na to už zvykli, takže jsem to přešel mávnutím rukou. Příjezd byl okořeněný příjemným přivítáním sympatickým majitelem klubu a hned jsme se cítili jako doma. To jsme ještě netušili, že tento večer bude v duchu velkého rodinného mejdanu. Míra odněkud přitáhl pěkně jetou kytku v pěkně jetým igelitu.
„... kde si jí vzal Míro??“
„... tady v tom koši...“ oči mi šli okamžitě nahoru.
„... Ampér má přece svátek a na kytku se zapomnělo...“
„... no to je pravda a hurá do vody jestli se třeba ještě nevzpamatuje...“
Těšil sem se na to až jí Ampérovi předáme.

Klub byl opravdu nádherný a okamžitě nám tam bylo dobře. Jen jestli přijdou lidi... Ta otázka tu furt mezi námi kolovala. Vlastně ani nevím kdo se první odvážil a zeptal se majitele, Jestli někdo přijde. Odpověděl že je vyprodáno jako vždy a s úsměvem nám šel pro pivko. Ty brďo tak to je paráda řekl sem si v duchu, a hurá stavět aparát. Najednou nám to šlo rychleji všechno fachčilo, žádnej problém nenastal, hurá na bar ať to frčí. Ten klub se opravdu naplnil k prasknutí a jen tak tak, že jsme se dostali na plac aby jsme mohli začít. Nádhernej pohled na ty lidičky, věřte! Je dobře že si udělali čas ve všední den kdy se druhý den jde do práce, všem veliké děkuji, byli jste super. Už při prvních tonech bylo cítit že to Ampér dobře nastavil a že zvuk bude nádhernej. A už se to valilo jedna pecka za druhou, lidi zpívali ...jo to se to hraje. Jediný co nás opravdu likvidovalo bylo vedro. O první přestávce jsme venku stáli jak mokrý slípky, jak znás lilo. Všichni nás upozorňovali, že je to vždy, ale zase lepší tohle vedro a plnej klub než aby bylo prázdno. Zdatně jsme se s tím poprali a koncert frčel jak o závod. Míra to nastavil tak senzačně, že to ani snad líp nešlo. Koncert perfektně gradoval, lidi ve varu a my samozřejmě taky. Nepopsatelný zážitek ...fakt díky ...ještě jednou všem kteří jste tam byli. Po koncertě jsme hnedka zašli na bar. Žízeň byla po tomhle koncertě dvojnásobná. U Ampéra vlastně trojnásobná. Bylo Honzy takže do toho vlítli oslavy jmenin. Jen mě chvilku udivovalo, jak to tomu našemu Honzovi šlo. V autě nás zásadně a důrazně upozorňoval že to neslaví. No asi už nám zapomíná. Ten večer se s tím opravdu nemazlil. V tandemu s Mírou to pěkně frčelo ... jak já jim to záviděl. Nemohl jsem pít ...ještě jsem musel po koncertě řídit. Kolem jedné jsme se narepetovali do auta a hurá domů. Kluci hned za hnípli včetně mě, takže cesta utíkala dobře ...až na to, že jak Ampér bumbal, zatáčky vůbec nezvládal a padal hlavou na sedačku. Začala šou. Mohlo mě strhat, jak padá obličejem na tu jeho kytičku, kterou samozřejmě dostal během koncertu. Naštěstí ten jetej šustící igelit ho probouzel, a mě hned napadlo že ten Míra měl vlastně dobrý úmysl, aby Honzíka ráno nebolely záda. Je to génius ...dík Míro.

Ještě jednou všem velký díky za příjemný večer a pevně doufám že jsme v litoměřickém klubu Spirála nebyli naposledy.

LINDROS

Ten červen strašně letí. Musím rychle něco napsat o odehraných koncertech, dokud mi něco z těch skvělých akcí zůstává v závitech mého mozku.

V pátek 12.6. jsme vyrazili do Tábora, do klubu "Posledníá nota". Cestou jsme měli pár velice důležitých telefonátů s naším manažerem a také s majiteli klubu. Nějak se to majitelům "vymklo" a špatně si zaznamenali náš termín. A tak byl náš koncert zrušen a my stáli před rozhodnutím co dál. Jet zpátky domů a druhý den absolvovat zase tu děsnou cestu na "jih", nebo dojet ještě tento večer někam na třeboňsko kde jsme měli druhý den koncert a (s těžkými výčitkami co tomu řeknou naše sqaw až se vrátíme) přespat a následující den věnovat přípravám na večerní koncert. Možná Vás to překvapí, ale pokračovali jsme. Igor věděl o příjemném ubytování ve Smrčné nedaleko Jindřichova Hradce. Spali jsme s Lindou na manželské posteli se značně proleželými matracemi a tak to spaní nebylo až tak OK. Navíc jsem prý příšerně "chrochtal" (já ??? blbost ... o ničem nevím) a tak mně Linda kolem páté hodiny definitivně probudil. Mé oko zavadilo o okno a tušil jsem, že bude co nevidět vycházet slunce. Naházel jsem na sebe kraťasy, triko a sandály, a letěl jsem s foťákem lovit kýčovité scenérie k nedalekému rybníku. Den byl jako malovaný, společnost majitelů penzionu byla velice příjemná a 2 láhve Jamesona a 1 láhev Tullamore Dew nás optimálně naladila.

Večerní koncert v penzionu Kamínek (13.6.) se přiblížil. V areálu penzionu bylo úžasné pódium, zvukaři stavěli sympaticky vyhlížející aparaturu, k večeři byly řízky jak "sloní uši", zvuk byl super, lidí nemnoho, ale příjemní a spontání, stejně tak i majitélé, a jediné co kalilo vše uplynulé byla nepříjemná noční cesta domů. I když Petr jel (jako vždy) rychle a opatrně, spaní na sedadle v autě není to co bych vyhledával. Domů jsme dorazili za svítání, ale věřte, že východ slunce mezi panelákama není stejnej jak ten na "jihu".

První z koncertů Střekovského hudebního léta připadl na nás. Trochu jsme měli obavu, jestli někdo přijde, protože v médiích proběhla zpráva o strašné skáze hradu Střekov, že spadl, mrtvoly, krev, nikdo tam nesmí, nadosmrti zavřeno. Pravda byla taková, že se odlomil kámen cca 50 × 50 cm. Koncert proběhl "pod střechou" a sázka mezi skeptickým pořadatelem a optimistickým kastelánem (20:60) dopadla o něco lépe pro pořadatele. Ale prázdno nebylo a bylo to fajn. Měli jsme sebou i zvláštního hosta, našeho bývalého klávesáka Petra Ernsta a tak naše písničky byly obohaceny o zvuky piána, a Hammondek. Byla to vlastně jeho malá příprava na další den, kdy zaskakoval za Igora. To vlastně už začínám psát o sobotě 20.6.

První koncert Na Rafandě v Krásné Lípě u Křímova byl součástí Trucktrialových závodů. A součástí těchto závodů byly i vyhlídkové lety vrtulníkem společnosti HELI Czech. První odvážlivec byl Petr Bláha, který se pokusil udělat pár záběrů z výšky během našeho koncertu. Během tohoto koncertu jsme se snažili odehrát ty největší pecky z našeho repertoáru a dle reakce lidí se Mírovi tento výběr povedl. Druhý ...tak trochu nedobrovolný odvážlivec byl Linda. Ten Linda, který nevleze do ničeho, co se nepohybuje po zemi (speciálně nesnáší letadla, vrtulníky, lodě...). Patří mu však můj obdiv. Zlomil to v sobě a s velice smíšenými pociti se odebral na startoviště. Přežil !! (video a fotografie se připravují)

Pak jsme absolvovali zrychlený přesun do Plzně, přesněji do klubu "U šesti strun". Oproti minule bylo více lidí, pravděpodobně i vlivem počasí. A zase bezva koncert. Linda si opět vybral svůj "trhací den", ale tentokrát měnil správné struny. Místo Igora hrál Petr Ernst, protože Igor už měl dopředu domluveno hraní s jinou kapelou, kde působí jako host. Petr měl trochu zpoždění a tak jsme museli začít bez něj. Linda vyplnil mistrně svými sóly místa kde obvykle hrává Igor. Po koncertě jsme chvilku poseděli s přáteli a s diváky.

Tak to je v kostce vše o několika posledních koncertech. Blíží se další a já se pokusím přemluvit zase někoho jiného k napsání pár řádků, protože mám pocit, že mi za chvilku neuvěříte a budete si myslet, že si to všechno jen vymýšlím.

A znovu na Moravě… Naše mini šňůra začala cestou do Kroměříže. Ta ač stále krásná, nás nepřivítala zrovna nejteplejším počasím, proto jsme nehráli pod Katalpou Americkou jako loni, ale koncert byl přesunut na sál o patro výš. Oproti počasí nás ale daleko vřeleji přivítalo publikum. Po koncertě, který se vydařil jsme se s paní místostarostou a částí publika setkali ještě v zákulisí nad mísou řízků (od Jany a Radka Štěpánových) a jak jinak- lahví tullamorky. A jelikož muziky není nikdy dost, vzaly se ještě kytary, basa a hrálo se. Ne tedy dlouho, protože šéfová Starýho Pivovaru paní Navrátilová měla ráno povinnosti, takže jsme se přesunuli už jen ve zmenšené sestavě:kapela bez Igora (ten dal přednost cachtat se několik hodin ve sprše a pelechu) a tři posluchačky do nedalekého nonstopáče. Nad ránem jsme se rozloučili a my se vydali směr intr. Ráno jsme se dávali dohromady na terase hotelu u Boučka osvědčenýma vyprošťováčkama (polívčička a pivíčko) a kochali se kroměřížským náměstím. Nakonec šofér Péťa zavelel odjezd směr Brno a jelo se. Tam nás čekalo výstaviště plnné krásných aut a tak se šli Péťa, Míra, Lindross a Igor juknou. Ampér s Jírou zůstali v autě s úmyslem si odpočinout, ale Jíra zabral později než Ampér a tak se moc neprospal. Po návratu z výstaviště našli kluci před autem hromadu „nařezaného dřívího“.

Večer nás Kouřící Králík přijal zase jako vždy s otevřenou náručí. A protože tu dostává pokaždé někdo z kapely k narozeninám flašku pálenky, tentokrát ji dostal Míra, bo konstatoval že se po Kroměříži vzbudil a tím pádem i narodil. V Brně jsme se nemohli moc zdržovat, protože nás čekala ještě cesta do Pozlovic k Ogarovi, kde byl vyjednán na další večer třetí koncert.

Ráno jsme se po těžké noci, kdy měl Ampér a hned v těsném závěsu i my zalehnuto v uších, přivítali s taťkou Karlem a jeho dcerkou Peťkou. Dopoledne jsme navštívili naše kamarády v Uherském Brodě ve „Farmářovi“. Tam vrcholili přípravy na narozeniny Káji (majitele Farmáře). A protože je Karel vynikající kytarový mág a má okolo sebe spoustu muzikantů, na oslavě se hrálo živě. Pozvání jsme moc rádi přijali. Ale i přezevšechen oslavenecký shon musíme říci, že obsluha ve Farmáři se k nám chovala velice mile, pozorně a do sklének nebyl nikdy prázdný pohled.

Schylovalo se k večeru , blížil se čas hraní na Ogarovi a námi projížděl pocit napětí když jsme neviděli na stolech ani jednu rezervačku. Dech nám ovšem vyrazil pohled do sálu cca hoďku před hraním, kdy bylo na place k nehnutí. Lidi byli fantastičtí, zazpívali si s námi a nakonec došlo i na taneček. Ale nás čekalo ještě jedno hraní, takže: dotančit, vypnout 220V, sbalit kytary, paličky a hybaj na narozky. A že to byly vážené narozky. Rovných 50.- krásných mladých 50. Byla tam oslava v plném proudu, kapely hrály na plnný výkon, tancovalo se, pilo se, jedlo se…zábava jen frčela. A naráz změna kapely. Pro moraváka nic neobvyklého, ale nám „kalandrovcům“ spadla spodní čelist až na špičky bot. Otěže přebrala cimbálovka a samí mladí klucííí. Panečku těm to hrálo. Nakonec jsme i my přišli několika takty Kájovi popřát. A pocta pro nás byla, když to Karlovi nedalo, vzal kytaru a hrábnul si taky s námi do drátů. Krásné narozeniny.

Kolem recepce Ogara jsme se ploužili a ani svítit se nemuselo. Barmanky od naproti našeho pokoje tvrdily že je probudila nějaká mašina jedoucí po chodbě. Ale kecaj, jen jsme si s ukazováčkem před pusou a výrazem :„pšššššt“ dávali jeden druhému najevo, že je nesmíme vzbudit. My to rozhodně nebyli, byli to místní kohouti trpící jasnou nespavostí.

A nastala chvíle loučení a odjezdu. Nechtělo se nám, ale po slibu že se zase brzy vrátíme jsme tedy svolili a zamávali si. Cesta pod vedením zkušeného Péti ubíhala fajn a rychle. Na Melikaně proběhla už tradiční držťková polévka a zase pedál na plyn.

Ale co to? Jak jsme všichni zbystřili, když tah našeho transportéra výrazně oslábl… Co je? Zase turbo Péťo? Proč to nejede? Se slovy nestarejte se, jsme zmlkli. Vše nám došlo v okamžiku, když po osmiseti metrech vyhodil Péťa směrovku a zajel k pumpě. Na výpary se dlouho jet nedá. Ještě že nám to andílci strážníčci naplánovali z kopce. Ale jen co se dotankovalo, už jim zase křidýlka kmitala jako kolibříkům aby nám stíhali. Mají to ale šichty, co?

Díky všem, kteří si nás troufli pozvat a my mohli přijet, díky všem, kterým jsme udělali radost na dušičce.

Váš PKMB …(Jíra)

Fotky z těchto koncertů najdete v sekci FOTO našich stránek.

Na koncert v Brozánkách jsme se ani nestačili těšit, protože se narychlo domlouval v ten samý den mezi mnou, Mírou a Ampérem na jedné akci nedaleko Mostu. Míra nám sdělil, že mluvil s klukama z BLUE ROCKET, jestli si prý večer nechceme zahrát na srazu motorkářů ve zmiňovaných Brozánkách. U mě to problém nebyl. Ampér s malinkým skřípotem řešil kam s dětma, protože jeho žena měla nějakej mejdan, ale nakonec se to vyřešilo. Jíra naštěstí žádný program na večír neměl. Ještě Igor a Petr. Skoro vše nasvědčovalo, že se jede, ...ale..., a to asi už tušíte, že to „ale“ se týkalo hlavně našeho nedostupného Igora. Mě to nechávalo chladným, protože bylo brzo dopoledne a koncert až pozdě večer ...zkrátka pohoda. Všichni jsme se uklidňovali že Igora dobře známe, a že zase hnípe jak to umí jenom on. A že dá vědět až se kolem dvanáctý probudí a uvidí od nás nepřijaté hovory. To že se Igorovi nemůžeme dovolat jsme zavolali klukům z BR, a že na devadesát procent jedem jen co seženeme unaveného Igora. Průběžně jsme to ještě zkoušeli, kdyby náhodou vstával dříve, nic... a zase nic, vlastně furt nic. Kluci z BR to nevydrželi, a protože kapela je z Teplic jako Igor, a tak za ním jeli osobně domů, a světe div se, Igor nespal. Byl prý vzhůru od rána, a když se ho ptali proč nám nebral mobil, odpověděl že ho nemá zapnutý. A důvod? Chtěl si v klídku užít sobotu. Teďka už chyběl jen Péťa o kterým jsme věděli, že je v Německu takže se ani nepočítalo že pojede, navíc Brozánky od nás opravdu nejsou daleko a tak by jsme to zvládli sami. Ale protože je to Péťa, kterej na rozdíl od Igora věděl že se něco děje, přijel včas ...takže plná sestava.

Místo koncertu nás ze začátku trochu překvapilo. Byl to nějaký bývalý kravín úplně na samotě. To bylo vlastně dobře, protože takovej motorkářskej mejdan by lidem v nedaleký vísce asi vadil. Nemělo to chybu. Nevím kolik bylo lidí, ale málo ne. Bylo fakt na co koukat. Nejen na motorky, ale jak už to u těchhle chlapíků bývá, kolem bylo i hodně pěkných bab. Přivítání bylo opravdu bezva. Prohodili jsme pár slov o dopoledním zážitku s Igorem a hurá k pití. Dostali jsme dost kartiček na pivo a jiné moky (k mojí smůle jsem musel druhý den na ranní). Skoro všechny ty kartičky jsme dali Mírovi a on je (místo těch piveček a limonád)vyměnil za flašku Jimma Beama ... žádné překvapení ... to umí jenom náš Míra, nikdo jinej. Kapely co hráli před námi byly skvělí. Byly to hlasitý nářezy a všem se to fakt líbilo ... dokonce i Ampérovi.

Asi kolem dvanáctý, přišla řada na nás. Nebudu psát jak probíhal koncert, ale ten večer byl tak bezva, že naše hraní ani jinak než dobře dopadnout nemohlo. S malinkými obavami jsme po těch ostřejších kapelách čekali na reakci, ale po prvním songu přišel klid. Byli jsme tam správně a všem moc děkujeme.
Na závěr nastoupili BLUE ROCKET. Kvůli mě ...a to se klukům moc omlouvám... jsme slyšeli jen tři písničky, ale i ty tři byl pro mně zážitek, už se fakt těším až uslyším jejich celý koncert. Cesta domů byla nedlouhá takže pohodová .

Veliký dík skupině BLUE ROCKET a všem organizátorům, prostě všem těm lidičkám okolo téhle bezvadné akce, za to že jsme si mohli v Brozánkách zahrát, je to zážitek na furt, dík...

...LINDROSS

A tentokrát to vezmu "proti proudu" času.
Minulý týden (15.5.) jsme hráli v plzeňském klubu "U šesti strun". Přivítalo nás známé prostředí venkovní zahrádky klubu a také známé tváře majitele a zvukaře. Počasí hrozilo přeháňkami což se pravděpodobně projevilo nízkou návštěvností. Skalní fanoušci si však náš koncert nenechali ujít, a ten "nejvěrnější" od nás dostal odměnu. Hrálo se nám dobře a nebýt drobného Mírovo žertíku, ani bych neměl o čem psát. Stalo se totiž to, že jedna z divaček chtěla zahrát písničku Horský lázně. A protože jsme kdysi tuhle písničku s Lindou někde na pařbě hráli, byl Míra přesvědčen, že ji v pohodě zahrajeme a nechal nás na pódiu. To, že jsme ji kdysi někde hráli byla pravda, ale již nebyl brán v potaz ten fakt, že k tomu nutně potřebujeme písmenka a to nejen text, ale i písmenka akordová. A tak nastala trapná situace kdy jsme se pokoušeli tuhle písničku vylovit ze zapadlých mozkových buněk. Ve srovnání s naším výkonem byli sedláci u Chlumce (r.1775) vítězové bitvy. Alespoň už víme, jak k celé věci příště přistupovat.

Je jasné (a mám to i Vámi ověřeno), že více Vás zajímají perličky z koncertů, než to, že koncert byl perfektní a také zvuk byl super, a taky že diváci byli skvělí...atd. To bývá skoro na všech koncertech stejné a kdybych o tom psal pořád dokola, brzy by Vás to omrzelo číst. Ale třeba to, že Lindovi praskla v Blues Sklepě (2.5.) struna... to už nejedna škodolibá dušička pookřeje. Ono to sice není až tak divné, že praskne struna. To se stává, ale když jí vyměnil a během následující skladby mu praskne znova ... to už dává tušit něco vyjímečného. Že by mu kamarádi z kapely napilovali rezervní sadu strun kterou Linda vozí pro tyto případy v kufru? To né! Nejsme zlomyslní. Ale Linda se po první kolizi přehlédl a místo prasklé struny G natáhl strunu D, a ta to prostě nevydržela. (Lindo - pro příště ... D se NEDÁ natáhnout místo G!!!) V průběhu příjemného večera opět Míra použil "live translator" v podobě Jírovo sestry a nechal nečesky mluvícím divákům přeložit například příhodu o cestovaní Igora z Ukrajiny do čech na podvozku vagónu. Malý problém měl "translátor" s přeložením věty kde se Igor údajně "drcnul" v místě kde se zužují koleje. Během večera Míra opět vyhlásil (za použití live translatoru) soutěž o "nejvzdálenějšího" diváka. Tentokrát zvítězil Svante ze Švédska a jeho reakci na koncert si můžete přečíst v návštěvní knize našich stránek.

V Bílině (25.4.), přesněji v restauraci známé pod názvem Moskva jsme hráli poprvé. Během hraní byl uvnitř hroznej "hučák" ... prostě jako v hospodě. Od prvních tónů které jsme vyloudili se před námi objevil lehce "upravený" tanečník a tančil a tančil a ... furt. Byl jsem z toho dost nervózní, protože hraní neprobíhalo na pódiu a tak jsem neustále hlídal aby tanečník nestrkal Mírovi do stojanu s mikrofonem, aby nešlapal po kabelech, nekopal do odposlechů. Ke konci, když se při posledních písničkách zvedlo tanečníků a tanečnic více jsem už byl zralej na léčbu na nedalekém oddělení psychiatrické léčebny. Spokojeni byli po koncertě diváci, majitelé Moskvy a tím pádem i my.

Folkově nadržení diváci nás přivítali 10.dubna v litvínovské aule Scholy Humanitas. Návštěvníci "Něžných večerů", které pořádá skupina 5 oříšků pro Popelku dostali zvýšený příděl decibelů. Na naši omluvu uvádím, že jsme narychlo zaskakovali za nějakou folkovou skupinu, která nemohla přijet. Zkapalněný honorář byl všem členům našeho bandu vyplacen hned po vystoupení.

V Klášterci nad Ohří je nádherný zámek (doporučuji navštívit). Na jeho nádvoří se začala rodit tradice koncertů. No a my jsme byli první, kdo tuhle tradici 3.dubna odstartoval. Trochu jsme měli obavu co tohle uzavřené nádvoří udělá s naším zvukem, ale díky skvělé práci zvukařů byly tyto obavy zbytečné. Při "Zmrzlináři" odběhl Míra do bufetu a přinesl kelímek se zmrzlinou. V průběhu písničky nás obcházel a každého způsobně nakrmil. Já jsem musel s těžkým srdcem odmítat, protože by se mi dost blbě zpívalo a navíc bych pravděpodobně část obsahu propasíroval skrz ochranou mřížku mikrofonu.

I když jsem o pár odstavců výše psal, že není zajímavé pořád psát jen o tom pozitivním, nemohu si poslední větu odpustit. Děkujeme všem pořadatelům a majitelům klubů za pozvání, děkujeme všem divákům za skvělou atmosféru kterou svou přítomností během našich koncertů vytvářejí, děkujeme zvukařům za trpělivost při řešení našich požadavků a za skvělý zvuk, který je důležitý nejen pro diváky, ale i pro naší pohodu na pódiu, děkujeme fotografům za zachycení našich výrazů během hraní, a taky řidičům, kteří nám nepřekážejí když se naše auto s Péťou Bláhou za volantem řítí na koncert, nebo z koncertu. DÍKY!

Jeden velice zajímavý "poklad" našel doma náš kapelník Míra. Jde o videoklip z Hitšarády osmdesátých let, kterou uváděla dvojice Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř. Oba si v klipu zahráli a v hlavní roli uvidíte Petra Kalandru a Honzu Spáleného. Skladba se jmenuje Špitál u sv.Jakuba, tradicionál opatřil českým textem Zdeněk Rytíř zpívá ji Petr Kalandra a Honza Spálený. Písničku můžete spustit kliknutím přímo na název a nebo na stránce MEDIA (Video).

Z důvodů umístění videa na stránky jsme podstatně snížili kvalitu tohoto klipu.