Míra narazil na internetu na článek o našem loňském koncertu v Blues Sklepě. Přečíst si ho můžete v sekci "Z TISKU" našich stránek, a nebo >>tady<< - přímo na blogu autora, jímž je Loupak.

A znovu připomínám, že pokud máte doma nějakou originální živou (live) nahrávku Petra Kalandry sólově, s Marsyasem, A.S.P.M., nebo s Blues Sessionem, zavolejte nám nebo napište. Rádi bychom od vás tyto nahrávky získali a tím rozšířili náš repertoár o skladby, které nikde oficiálně nevyšly. Rovněž přivítáme, když nám pošlete kopie Vašich archivních fotografií Petra Kalandry. Předem děkujeme za případnou spolupráci, která naše hraní posune zase o kousek blíže k Vám a také obohatí naše www stránky.

Koncerty v brněnském klubu U kouřícího králíka a v pražském Blues Sklepě byly našlapané lidmi, skvělou atmosférou, provoněné Tullamorkou, zakouřené cigaretami, byly bohaté na úlovky fotografů... prostě naprosto báječné. Po koncertě v Brně se nám dost těžko vstávalo. Ale vznikl z toho zajímavý video-klip na který se můžete podívat >>> TADY <<<, nebo v sekci MEDIA. Také jsme rozšířili svoje vědomosti návštěvou hradu Špilberk. A aby jste svoje vědomosti obohatili i Vy, zde je krátký popis toho co jsme viděli.

První částí hradu, kterou jsme shlédli, byly "Kasematy". Jde vlastně o "temné prostory", zbudované pro úkryt vojenské posádky v postraních hradních příkopech roku 1742, při přestavbě hradu na barokní pevnost. V roce 1783 byla tato část hradu určena jako vězení pro nejtěžší zločince. Tato věznice na Špilberku byla zrušena roku 1855 a prostory pak byly využívány jako kasárna. Pak jsme si prohlédli "Bastion", což je součást opevnění hradu. Sestoupili jsme cca 7 metrů pod úroveň terénu, sehnutí jsme prošli spojovací chodbou a vystoupali po kovovém schodišti na horní plošinu tohoto Bastionu. Tato součást opevnění byla zbudována roku 1645 před nájezdem Švédů. Poslední částí naší skvělé prohlídky byla rozhledna umístěná na věžici hradu a ze které je krásný rozhled na Brno a kde také velice fičelo. Ve fotogalerii se můžete podívat na fotky nejen z hradu. Spoustu informací o Špilberku najdete na www.spilberk.cz. Za perfektní výklad děkujeme oběma pánům, kteří nás po hradu provedli a jejichž jména si samozřejmě nepamatuji.

V Blues Sklepě nebylo během hraní k hnutí. Tullamorky bylo dost a navíc za každého panáka jsme dostali stírací los s okamžitou výhrou. A tak jsme postupně vyhráli dvě malé placatky a asi 7 klobouků, které Míra během hraní rozdal. Na koncert se přišla podívat i manželka Petra Kalandry a dcera Kristýna. Mezi diváky bylo i dost těch, kteří uměli pouze anglicky a tak Míra nechal část svého mluveného projevu simultánně překládat. Jako host si s námi ve finále večera zahrál na piáno Lubomír Nohavica, který s Petrem Kalandrou spolupracoval při nahrávání "Blues Sessionu I". Tentokrát jsme se po hraní moc dlouho nezdrželi, protože Jírovi nebylo zrovna nejlépe a Linda musel jít ráno do práce. Za fotky z Blues Sklepa opět děkujeme "Berušce" a na jejích WWW stránkách najdete i ty, které jsme do naší fotogalerie nevybrali.

Začnu plzeňským koncertem (13.3.) v House of Blues. Při nakládání aparátu v Mostě jsem propadal záchvatům šílenství. Jel s námi totiž Tomáš Smrž a vezli jsme část jeho PA aparátu. Část podstatně velkou. Nakonec se nám to podařilo všechno narvat do auta a Tomášovi vznikla na zadním sedadle malá komůka ve které se bál o svůj život během Bláhyčovo jízdy. Klub známe dobře z předchozího hraní a dost nám chyběl Igor, který měl na stejný den předem domluvený koncert s jinou kapelou. A protože co je psáno - to je dáno,... doháněl to za něj především Linda. Asi mu budeme říkat "kapelní doháněč". Koncert byl fajn a už jsme se předběžně domluvili na další spolupráci. Cesta domů byla stejná jako cesta do Plzně ... myslím tím obsazením auta, pouze se změnou, že jsme pospávali a Tomáš už byl mírně otrlý a tolik se nebál.

Do Písku (21.3.) jsme už jeli kompletní. Před odjezdem dostal Igor od kapely dárek k narozeninám. Nápad co mu dát dostal Míra, když mu Igor volal jestli po neúčasti v Plzni nedostal padáka... Tak dostal k narozeninám tandemový seskok padákem ze 4 kilometrů. Nejdříve nevěřil, ale když si přečetl certifikát zaúpěl:
"... já kterej bydlím celej život v přízemí... !!!".
Tím se rozpoutal příval narážek na něj, jako např.:
"...přijeď ke mně, bydlím v pátém patře" ...
"... Tělo padá tak okolo 200km/h ... Petr dneska pojede 190, vystrčíš hlavu z okýnka aby sis zvykl.."
"...instruktor má záložní padák, ale ten je jen pro jednoho..."
Obvykle toho Igor cestou na koncert docela dost namluví, ale tentokrát bylo z jeho sedadla ticho. To by člověk vyskočil z kůže. Cestou se několikrát snažil dárek vyměnit za něco jiného ... bugyny, harmoniky a podobně. Nakonec Míra řekl, že jedinej, kdo ho může nahradit při seskoku je Linda. Linda byl cestou ukecanej dost (video).
V píseckém klubu Pí bylo během koncertu, ale i po něm veselo. Míra vyhlásil soutěž o "kalandráckou" paličku na bicí pro toho, kdo je z největší dálky.
Písek ...sranda,
České Budějovice ...nic moc,
Žilina ...to je dobrý,
HaNoi ...kecá-není žlutej,
Etiopie ...vítěz a jmenuje se Menbi (co na tom že bydlí už 10 let v Písku).
Myslím, že cenu by zasloužila i divačka z Žiliny, protože po boku Jíry odvážně předvedla, jak se dá tleskat nohama. A ještě hláška "...majitel prý vzkazuje, že šlupky od buráků se mají házet na zem aby se promastila podlaha..." znělo z Mírovo mikrofonu. Myslel jsem, že olej je v těch oříškách, ale když říká kapelník šlupky, tak šlupky. Bylo to super a byla báječná zábava. Když už v klubu skoro nikdo nebyl, předvedl Linda hru na virtuální kytaru, což jako kytaristovi celkem šlo, a také na virtuální bicí, což jako kytaristovi celkem nešlo a také do rytmu skladby kýval hlavou jako virtuální fanoušek, což mu šlo ze všeho nejlépe (video).

Fotky z těchto koncertů najdete v sekci FOTO našich stránek.

Tak se tak probírám velkým množstvím fotografií, které mám ve svém PC a najednou zavadím o fotku, kterou jsem minulý rok v létě pořídil na zámku v Horšovském Týně. Já vím .... na zámcích se fotit nesmí, ale tahle fotka dokazuje, že Linda byl v minulém životě velké zvíře a pravděpodobně byl zastřelen v září 1911. Je však také možné, že přistihl svoji ženu v objetí jiného muže a dostal infarkt. Každopádně parohy v minulém životě měl.

Kliknutím na fotku vpravo se Vám tato otevře ve velkém formátu




Další fotku mi poslal ze svého archivu Igor. Byl vyfocen při čekání na "ukrajinský expres" který ho následně přivezl do Teplic. Říká se, že na hranicích v bývalém Československu se koleje zužovaly. Rusko bylo tehdy opravdu velké, tedy i větší rozchod kolejí, ale všiměte si, že Ukrajina si "jela" po svém a koleje měla ještě užší, než byly u nás. To by vysvětlovalo, že se občas Igor ve své skladbě "Mašinka" zasekne dvakrát (to když se při cestě pod vagónem do ČR dvakrát drcnul).

Pokud jste pravidelnými návštěvníky našich stránek, tak si možná v duchu říkáte …ten Ampér slibuje nějaké zajímavosti z koncertů a ze života kapely a pořád nic. Tak si teda sypu na hlavu popel a doháním dluhy. V některých klubech jsme byli poprvé a doufáme, že né naposled.

V plzeňském Watt Music klubu jsme hráli 12.února. Klub je to velký a vlhký. Zvuk byl v pohodě, Tullamorky na baru bylo dost a lidí bylo dost málo. Možná to bylo tím, že byl čtvrtek, možná o tom skoro nikdo nevěděl, možná …ale to je přece jedno. Koncert se povedl a ten kdo přišel myslím nelitoval. Po koncertě jsme se moc dlouho nezdrželi, protože jsme měli před sebou cestu domů, ale hlavně náročný víkend.

Už samotná páteční cesta do Poličky u Svitav (13.2.) byla odporně dlouhá. Navíc jsme jeli cestou – necestou …teda spíš necestou. Padal sníh, foukal vítr, silnice byla místy zavátá a když jsme míjeli asi pátou ceduli s výstrahou, že silnice se v zimě neudržuje (což bylo při pohledu z auta zřejmé), všichni jsme znervózněli. Navíc to nebyla silnice, ale spíš nějaká místní komunikace kam se stěží vešlo jedno auto. Projížděli jsme vesničky s podivnými názvy a asi by nás nepřekvapilo, kdybychom zjistili, že místní obyvatelstvo mluví Maďarsky. I když Míra už v Poličce několikrát byl, překvapilo ho, že jsme do města přijeli z úplně jiného směru než byl zvyklý. Řidič Petr ve spojení s GPS navigací je prostě velice nevyzpytatelná kombinace. Divadelní klub v Poličce jsme již našli dobře. Pódium velké, zvuk vypadal dobře a času na přípravu bylo dost. Koncert dopadl opět skvěle. Po koncertě jsme popili a někteří (já a Igor) šli spát. V 5 hodin ráno mně vzbudilo naléhavé zvonění mobilu. Volal Linda a já v domnění že se jedná o nějaký jeho opilecký žert jsem hovor odmítl. Když volal znovu, přesvědčil mně, že se jedná o nouzový stav … že se nemůže dostat do hotelu. Rozespalý jsem mu šel otevřít, ale opravdu se mi vůbec nechtělo. Ráno se telefon ozval znova. To pro změnu volali kluci (Míra, Petr a Jíra), že máme jít dolů na snídani. Opět jsem si myslel, že jde o vtip. A zase o vtip nešlo. V klidu jsme se zabalili a šli dolů. Ve dveřích jsme se s klukama potkali … oni šly spát a my šli na snídani. V restauraci nám nechali Jíru. Ten si ustlal na lavici u stolu. Zastrčil si ruku do kalhot (už jsme byli dlouho na cestách) a začal chrápat. Nejdřív jsme se to s Lindou snažili maskovat pokašláváním, ale když Jíra přidal na síle, nemělo to již kýžený efekt. Jeli jsme naložit aparát, vrátili jsme se pro kluky, Igor se pošťuchoval s Jírou (viz fotogalerie), šli jsme k „nožířovi Dobrotovi“ na oběd, jeli jsme si rozšířit kulturní obzory na hrad Svojanov a pak jsme se vydali do Havlíčkova Brodu na další koncert.

V „HavlBrodě“ na nás čekal opět velký sál, velký zvuk, velká světla a málo lidí, kteří si ale koncert náležitě užívali. Míru sál „Čechovka “ nadchl natolik, že začal uvažovat o natočení DVD, a to právě zde. Z Třebíče se na nás přijel podívat i Mírovo brácha Tom Bowling, který zahrál několik svých písniček. Protože přijel sám bez kapely, doprovodili jsme jeho vystoupení. Byla to velká improvizace, ale zvládli jsme to báječně. Byl to pěkný večer, a protože Linda potřeboval být ráno doma, zbalili jsme se a jeli domů. Cestu do Mostu jsme tradičně prospali.

Další koncert (20.2.) jsme měli „doma“ … tedy v Mostě. V Music Pubu bylo opravdu málo místa pro kapelu. Malých pódií, kde jsme namačkáni, jsme zažili už celkem dost, ale tohle bylo snad to nejmenší ze všech. Tentokrát jsme byli bez Igora, protože ten měl již dříve domluvený koncert s jinou hudební formací, kde hraje jako host. Klub je to velice malý nejen pro muzikanty, ale i pro lidi, kterých přišlo hodně. Bylo tam opravdu husto, ale příjemně husto.

Ve výše zmíněných klubech jsme hráli poprvé, ale v chomutovském klubu "U Bizona" to bylo 28.února už asi po třetí. Zvuk nám obstaral Tomáš Smrž. Lidí bylo opět hodně, a Tullamorky dostatečná zásoba, což jsme během večera poctivě změnili. To bylo také znát při placení kapelního účtu. Ani snad nenapíšu kolik to dělalo (a to byla Tullamorka ten večer v akci za 30,-). Nejvíc „upravený“ byl náš řidič Petr, a proto jsme naše životy cestou zpět svěřili do rukou Igorovi, který pil celý večer nějaké nealkoholické patoky. Dovezl nás v pořádku, za což mu dodatečně děkujeme.

No a teď už zbývá abych Vás odkázal na fotky z těchto akcí, které si můžete prohlédnout v sekci FOTO našich stránek.

O tom, že sobotní koncert v Blues Sklepě byl opět naprosto úžasný se rozepisivat nebudu. Jednak bych se opakoval, vy co jste tam byli to víte a vy co jste tam nebyly budete mít důvod si to příště ověřit na vlastní oči (uši). Podle mých tajných zdrojů jste spíše zvědaví na zákulisní dění a o některých situacích se dá i napsat. Tentokrát byla velice zajímavá noční cesta domů. Zatím co Míra většinou usíná u druhé křižovatky od klubu, tak tentokrát (asi vlivem nemoci) né a né zabrat. A tak se na počest "Leontýnky" pustil do zpěvu hitů z filmu Ať žijí duchové. Zpočátku to bylo fajn, ale pak začal "ostřílené" texty upravovat vlastními nápady, do kterých zamontoval snad všechny členy kapely. A aby toho nebylo málo, takto upravené písničky rouboval na melodie , které právě zněly z rádia (poslouchali jsme tuším Evropu 2 - pro představu). I takový kliďas, jakým je náš řidič Petr ho musel "tlumit" slovy "... nemohl bys už konečně držet hubu...?" Míra řekl, že teda bude raději spát. Po chvilce ticha Míra řekl "... a před spaním si vždycky zpívám .... Hajný je lesa pááááááán ... Dumky žalky a co jááááááááá ..." Tohle celé se odehrávalo (s přestávkou na pumpě, kde se Míra dožadoval Pribináčka - pramen zdraví z posázaví - podle vzoru "stavení") ... odehrávalo až do Loun (cca 55km). V Mostě měla většina kapely zvláštní tik v oku a Petr v obličeji výraz šílence.

Za celou kapelu bych chtěl Mírovi popřát co nejrychlejší uzdravení.

Moc děkujeme za senzační fotky Zdeňkovi Zapletalovi (jeho další díla můžete vidět na www.bucky.estranky.cz)

Páteční odjezd z Mostu se vryje do paměti především Igorovi, který už do budoucna bude vědět, že přes trávu se autem nejezdí.
Klub Poslední Nota jsme v Táboře našli snadno. Uvnitř nás přivítal (kromě barmana) skromný prostor pro hraní, ale nějakou tu zkušenost s malými prostory už za dobu svého hraní máme a tak jsme se poskládali úspěšně. Během večera se klub zaplnil, a někteří velice pozdní příchozí se v závěru našeho hraní dožadovali více a více přídavků, pravděpodobně aby slyšeli i písničky které jsme hráli na začátku. Po hraní jsme ještě poseděli a pak jsme se přesunuli nočními ulicemi Tábora k ubytovně.
Vyspali jsme se do růžova, a protože jsme spali docela dlouho, museli jsme docela v rychlosti opustit pokoje. Všichni jsme to zvládli dobře až na Igora (ostatně jako obvykle). A zatím co my jsme si už dávali dopolední „vyprošťovací“ polévku v centru města, Igor vylezl před ubytovnu a čekal na nás. Nenapadlo ho nikomu z nás zavolat a stál, a stál…. A stál. Když nám ostatním bylo divný kde je, obětoval se Míra a zavolal mu.
Míra: „… Kde jsi…?
Igor: „… Tttttady a jjjje mi zzzzima…“
Míra: „… Tak pojď … sedíme v hotelu Palcát …“
Igor: „… Prcat ???...“
Míra: „… PALCÁT… půjdeš pořád rovně a najdeš nás…“
Než Igor přišel, rozhodl se náš pokladník Linda rozdělit včerejší honorář. A protože mu pracoval mozek (jak sám řekl) na 5% (podle mě se to jindy o moc nezlepšuje) nedokázal to spočítat. Poradil jsem mu, že má v mobilu kalkulačku ale neměl mozkovou kapacitu ani na to aby si jí tam našel. Poprosil tedy slečnu barmanku …. né aby mu kalkulačku půjčila…., ale aby mu to rovnou spočítala. Neuvěřitelné! Pak jsme se přesunuli opět do klubu, abychom naložili nástroje a aparáty, Igor dokreslil na zeď obrázek (tradičně foukací harmoniku a překvapivě i kytaru) a pak jsme jeli na náměstí, kde jsme si dali v úžasné restauraci oběd, Míra ...po svolení majitelky restaurace... odšrouboval ze zdi ceduli Tullamore Dew, a pak už nic nebránilo odjezdu do Nuzic, kde nás čekal další koncert.

V týně nad Vltavou jsme nějak zapomněli odbočit a tak jsme se z ničeho nic objevili u Temelína. Igor trochu ožil (pravděpodobně vlivem záření). V Nuzicích jsem byl nadšenej z perfektního sálu. Moje druhé nadšení se dostavilo když jsem viděl zvukaře tahat na sál aparaturu. Trochu jsem si z něj udělal srandu když jsem prohodil: „…stojí to za to kvůli pěti písničkám…?“ Zvukař se k mému údivu ani moc nesmál. Moje nadšení z předchozích událostí však velice rychle vyprchalo když se přiblížila hodina našeho vystoupení a v sále i v přilehlé hospodě bylo pořád 8 lidí (včetně personálu a majitele) jako v době našeho příjezdu. Zkrátím to. Žádnému muzikantovi bych nepřál ten pocit hrát do prázdného sálu. Byla to taková „dobře placená zkouška na výkonné aparatuře“. Nezbývá, než poděkovat za báječný zvuk, a za pozvání. Domluvili jsme se předběžně na další hraní někdy v létě. Tak snad přijdou i lidi.
Děkujeme také Petrovi, že nás (jako vždy) v pořádku dovezl tam i zpátky.

... a hlavně ať je Váš rok 2009 jako klidné a pohodové Blues bez falešných tónů.

Zpočátku jsem podezříval našeho manažera Martina, že zkouší co všechno vydržíme... hlavně my, co chodíme normálně do práce. To když nám domluvil koncert na neděli. Což o to ... kdybysme jeli hrát třeba do Ústí nad Labem, tak by to asi bylo OK, ale my jeli do Velešína, což je městečko cca 20 km za Českými Budějovicemi. Přijeli jsme tam jen tak tak a rychle jsme se nazvučili a začal příjemný koncert. Diváků byla jen hrstka, ale atmosféra opět senzační. Cestou zpátky nás přepadlo sněžení a tak si náš řidič Petr netroufl ani na chvilku zdřímnout. Do postele jsme se dostali hodně "nad ránem" a když jsem vstával do práce, tak jsem na malou chvilku záviděl všem, co ten den měli dovolenou, jsou nezaměstnaní, mají pružnou pracovní dobu, nebo třeba jen dělají až od 10 hodin, prostě všem co nemuseli zmobilizovat zbytek sil, když zazvonil budík. Příště vezmeme našeho managera sebou, aby věděl jaké to je !!!

Pár fotek najdete v sekco FOTO a nebo přímo TADY.

O významu nadpisu tohoto článku nemá smysl pochybovat. Opět jsme zažili jeden z báječných koncertů v tomto klubu. Nevím přesně kolik bylo mezi diváky "nových tváří", ale vím, že bylo opět příjemně narváno. Dokonce prý už nechtěli kluci od baru další zájemce pouštět do klubu, protože už nebylo kam. Když jsme dohráli, tak se nám tradičně nechtělo hned domů (snad jen kromě našeho řidiče Petra) a tak jsme vzali útokem zásoby "rosy z Tullamoru". Míra dokonce ještě vyndal z kufru již zabalenou kytaru a Ampér ho "výborně" doprovodil na piáno pouze třemi akordy, i když Míra jich hrál na kytaru asi ... čtyři. Báječné bylo také opět vidět našeho manažera Martina, protože s ním komunikuji pouze prostřednictvím ICQ a po čase zapomínám jak vlastně vypadá (což by z určitého úhlu pohledu mohla být i výhoda). Každopádně večer se vydařil a už se těšíme na další koncert v Blues Sklepě který bude 27.12. Zastavte se ... rádi vás uvidíme.

PS: Pokud máte z tohoto koncertu nějaké fotky, budeme rádi, když nám je pošlete a my je uveřejníme na těchto stránkách. Předem děkujeme.

A připojuji k výše napsaným řádkům ještě to co skvěle napsal náš manager do našeho profilu na stránkách "Bandzone":
Moc děkujeme všem za koncert v pražském Blues sklepě, který se uskutečnil v sobotu 29. 11. 2008. Byli jste báječní, nádherní a vytrvalí, a hlavně Vás bylo hodně!

Těšíme se na Vás 27. prosince 2008 opět v Blues sklepě, kde na Vás čekáme my, oni a vánoční dárky. Váš Petr Kalandra Memory Band