Reklama

10 let


Strana:[1]

07. Rozjíždíme se pomalu, ale jistě !

Po úspěchu na Labském létě v Ústí nad Labem jsme se dali ještě více do práce. Zajistili jsme si všichni volný víkend a vyrazili jsme do Maxova na půjčenou chalupu, kde proběhlo kapelní soustředění.Byl to výborný tah, protože během zkoušení a pilování skladeb, jsme se mohli navzájem poznávat i lidsky. Nějak jsme se znali, ale každý zvlášť. V kapele je to úplně stejné jako v rodině. Nejdříve se oťukáváte, jako kdo co snese, jste k sobě milí, zdvořilí a ohleduplní. Vznikají časové dvojice. Tedy né ty sexuální, ale ty kamarádské a inspirativní. Chvíli si rozumíte třeba s klávesákem, po čase zjistíte, že kytarák je bezva pařmen, ale basák je zase svědomitější. Na rozdíl od klávesáka, který je spíš nervózní, protože mu možná někde utíká kšeft s jinou kapelou a s vámi je jen proto, že jste mu dali nůž na krk, protože jinak to nemá cenu rozjíždět. Stejně tak to bylo i u kapely Petr Kalandra revival. Skvělé tři dny plné muziky, poctivé dřiny při stavění aranží, několik litříků slivovice a nespočet piv.
Během tohoto víkendu jsme se společně dokázali sehrát, každý si našel v kapele svoje místo a hlavně jsme táhli za jeden provaz. A to bylo pro mě asi to nejdůležitější. Pokud na koncertě vznikne nějaká chybička, přehmat, nebo třeba nezačneme všichni na stejnou dobu, čert to vem. To se někdy stane i profíkům. Důležité bylo, že jsme působili jako celek s pevným jádrem. A mě začalo bavit hlavně to člověčenství. To, že se sešla parta různých lidí odlišných názorů a přesto se díky nim začala rodit skvělá parta kamarádů. Musím přiznat, že tenhle pocit mám dodnes.
Po našem soustředění jsme začali vystrkovat růžky a chtěli jsme se začít otrkávat před publikem. Ačkoli mě to hraní fakticky bavilo a těšil jsem se na každou příležitost, měl jsem v sobě neustálý pocit strachu, jak nás diváci přijmou. Volali jsme různým známým, kamarádům spřáteleným klubům, jestli bychom si tam nemohli zahrát. A jak to tak bývá, většina nám nabídla pomocnou ruku, minimální honorář na pokrytí cesty a nějaké to pivko a panáka, když bylo víc lidí. Ale to k tomu všemu patří. Tím si prošla snad každá kapela na světě. Hráli jsme v Mostě, Litvínově, Plzni, Pardubicích, Chomutově, Teplicích, Karlových Varech, Žatci a spoustě dalších míst. Koncerty byly přijímány s velkým ohlasem, ale my jsme tak nějak cítili, že to někde drhne. Nikdo jsme nevěděli čím to je, ale nějak jsme se nemohli odstartovat na nová místa. Tam kde jsme zahráli, tak tam nás začali zvát na pravidelné večery. Ale my jsme chtěli ještě o něco víc. Zavolal jsem organizátorům několika festivalů s nabídkou naší kapely Petr Kalandra revival. Všichni mi slušně odpověděli, že to může být zajímavé, ale že revivaly na fesťáky neberou!!! A pak to přišlo. Došlo mi, že velká chyba je v názvu naší kapely. Vždyť mi nejsme žádný revival. Možná, že jsem nejhubenější člen kapely, stejně jako byl Petr a dlouhý vlasy prostě ke mně patří, ale nikdy jsem si na Petra nehrál, ani ho nenapodoboval. To mě ani nikdy nenapadlo. Nikdo jsme nehráli na stejné nástroje, nebo jsme nenosili stejné oblečení podle nějaké fotky. Prostě nejsme revival. Po koncertě na žatecké Dočesné, kde nám mimochodem při poslední písničce vypadl proud a my dozpívávali do tmy a společně s celým publikem Nebeskou bránu (nezapomenutelný zážitek), tak po tomto koncertě jsme společně zajeli na benzinovou pumpu. Tím že vypadl proud, už jsme si nemohli u stánku koupit nic k pití ani k jídlu.(Je to až k neuvěření, jak je člověk závislý na energii i když má chuť na pivo) Na pumpě jsme si dali párek v rohlíku a já jsem oznámil celé kapele moje zásadní zjištění. Je potřeba změnit název. Ale jak. Chtěli jsme, aby jméno Petra Kalandry v názvu zůstalo, protože šlo o odkaz jeho kultu. Ale co dál. A tady se projevila Ampérova chytrost a hlavně znalost jazyků. Já stále mlel něco o odkazu, vzpomínce, nebo co ještě a Ampér s kusem žvance v puse jen suše prohlásil „ A co memory?“ Podívali jsme se na sebe, každý si nový název jen tak zamumlal pro sebe a bylo to. Znělo to dobře. Petr Kalandra Memory Band. Bylo v tom všechno, co jsme chtěli říct a navíc to znělo libozvučně. Jeli jsme domů s pocitem úžasného koncertu s unplugged závěrem a s nadějí, že tenhle večer jsme se rozloučili s revivalem. Dnes můžu říct, že to byla dobrá volba. Díky Ampére. S odstupem času mi došlo, že ti alespoň jednou do roka budu kupovat párek v rohlíku.

06. Petr se vrátil

První koncert jsme měli za sebou a radost z velmi kladného přijetí nám dala křídla. Najednou jsme ucítili, že nám je Most malý a tajně jsme si přáli vyrazit do širokého okolí, abychom všude mohli rozdávat radost, kterou jsme byli naplněný. Věděli jsme, že posluchači písničky přijímají a že si dokonce rádi zazpívají. Neuběhlo ani pár dní a zavolal mi kamarád Zdeněk Lukesle, tehdejší ředitel rádia Labe v Ústí nad Labem a nabídl nám vystoupení v rámci festivalu Labské léto 2005. Měl na starosti program festivalu a protože rádio Labe mělo na svém vysílacím playlistu několik písní od Petra Kalandry, tak jsme se mu hodili. Vždy je na začátku důležitý nějaký kamarád, který vám otevře cestu k publiku. A to Zděnda pro nás udělal rád. Pozval nás na festival kde bylo několik tisíc diváků a vcelku zajímavé multižánrové složení učínkujících. No posuďte sami: Děda Mládek Ilegal Band, Wabi Daněk, Vladimír Hron, Iveta Bartošová, Peter Nagy, Jakub Smolík, Víťa Vávra, Pavel Dobeš a spoustu dalších, které si už nepamatuju … a my. Po našem vystoupení se s námi začal bavit Wabi Daněk a vyprávěl nám historky, které zažil spolu s Kalandrou na různých štacích a přiznal se, že má doma dokonce i jeho kytaru. Pak se stalo něco neskutečného. Když jsme si nakládali nástroje do auta, tak na nás začali volat diváci, kteří stáli ukázněně u ochranného zábradlí a chtěli podpisy. Na začínající kapelu byla takováhle autogramiáda fakt nečekaná. S každým jsme prohodili pár vět, dali podpis a strašně jsme si to užívali. Pak mě tam odchytl neuvěřitelně nadšený divák, který mě tisknul ruku neuvěřitelnou silou a povídá, že má ohromnou radost z našeho setkání. Říkal mi ,,Petře,, a vyprávěl mi, jak ho ty moje písničky drží celý život nad vodou. Jak mě stále sleduje a kdykoli je možnost, tak běží na mé vystoupení. Pak jsem se mu bohužel na několik let odmlčel a on nevěděl, co se stalo. Ale dnes že je moc rád, že jsem zpátky. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nejsem ten za koho mě považuje, ale on jakoby neslyšel. Došlo mi, že jsme probudili v duši toho člověka vzpomínky na Petra Kalandru tak silně, že si ani neuvědomil, že Petr už 10 let hrál na druhém břehu naší životní řeky. Byl to pro mě hodně silný zážitek, díky kterému jsem se tenkrát v duchu zavázal Petrovi, že jeho odkaz potáhneme dál, co nám síly budou stačit a dokud nás budou chtít lidi poslouchat. A to si myslím plníme dodnes.

05. První koncert

Po několika měsících intenzivního zkoušení přišla první nabídka na náš první koncert. Ozvali se nám z odboru kultury v Mostě, že slyšeli o naší kapele a zda bychom byli ochotni zahrát v rámci promenádních koncertů před mosteckým kulturním domem. Nabídka byla zajímavá, i když jsem chvilku zvažoval, zda si to dobře pořadatel promyslel, koho si tam zve. Ve mě totiž promenádní koncert vyvolává představu dechovky hrající pro kolemjdoucí důchodce. Tak ještě než jsme nabídku přijali, tak jsem upozornil na to, že mi nejsme dechovka a kolemjdoucí důchodce asi fakt neroztančíme. Byl jsem ubezpečen, že jde o nový cyklus koncertů na ulici ve spolupráci s místní restaurací. Náš koncert se bude odehrávat přímo na její předzahrádce. Super. Tak do toho jdeme. Zašel jsem do kulturního domu za majitelem restaurace a domluvil jsem se na podmínkách hraní, ozvučení a podobně. Slíbil mi, že před pódiem bude několik stolků, kam bude chodit obsluha a my že budeme hrát zhruba dvě hodiny. Plácli jsme si a já s úsměvem odešel domů. Tam jsem svůj úsměv okamžitě ztratil. Dvě hodiny??? Tolik toho na repertoáru nemáme !!! Náhle jsem začal litovat, že jsem odkýval stolovou úpravu. Kdyby to přece jen byl promenádní koncert na ulici, tak by lidi mohli přijít a po chvilce odejít. A během toho, by připromenádovali další ... A tak bychom mohli náš, asi hodinový koncert zahrát nenápadně dvakrát a nikdo by na nic nepřišel. Ale takhle??? Sednou si a už se od rozpitých piv nezvednou. Napadlo mě ještě, že bychom je mohli společně opít a pak by nikdo ani nepostřehl, že některé písničky jsme už hráli. No nic. Jednou jsme si plácli a tak to platí.

S kapelou jsme se dohodli na repertoáru (vlastně to bylo tak, že se mě pořád ptali co budeme hrát a já jim s klidem odpovídal že budeme hrát písničky) Co jsem měl říct, když jsem sám nevěděl. Naštěstí se s touto odpovědí smířili a já měl klid.

Na koncert jsme dorazili s časovým předstihem. Udělali jsme si zvukovou zkoušku a čekali. Mezi prvními diváky jsme začali rozpoznávat členy našich rodin, které jsme díky dlouhému zkoušení už dlouho neviděli. Pak se začali trousit avizovaní promenádníci a pozvaní kamarádi. Koncert mohl začít. Měli jsme PLNO. Slovo plno píšu velkými písmeny s nadsázkou. Ta zahrádka zas nebyla tak veliká. Ale to není důležité. Důležité je, že tam nebyla ani jedna volná židle. Než jsem představil naší kapelu, tak jsem zahájil program jako písničkář se svými skladbami. Poté se přidal Petr Ernst s klávesami a už jsme byli duo a pak jsem pozval zbytek kapely a už to frčelo. Ve tvářích diváků jsem poznal, že se nenudí. Naopak si hned začali spolu s námi zpívat. Během našeho prvního koncertu jsem v sobě ucítil takový zvláštní pocit a mě poprvé od setkání s Ampérem a Oldou došlo, že to celé smysl má.

Díky tomuhle koncertu pro pár milých lidí z našeho okolí jsme se mohli vydat na naší desetiletou cestu za spoustou krásných a spokojených duší. A o tom, že nám to tenkrát slušelo se můžete přesvědčit z archivních fotografií onoho historicky prvního koncertu.

04. Období zkoušek

autor: Míra Kuželka

Když už to společné zkoušení začínalo mít nějakou tvář, tak přišla chvíle, kdy jsme se měli rozhodnout, jaký bude název kapely. Věděli jsme, že v názvu by mělo být zachováno jméno Petra Kalandry a protože jsme hráli především jeho sklady, tak došlo na to nejjednodušší, co nás mohlo napadnout. „Petr Kalandra Revival Band“. Zadali jsme našemu kamarádovi grafikovi Zděnkovi Halamáskovi podklady a netrpělivě jsme očekávali, s čím nás překvapí. Potřebovali jsme si nechat vyrobit logo kapely, plakát a podobné propriety, abychom mohli vyrazit mezi diváky jako plně zajištěná kapela se vším, co k tomu patří. Všechno se vyvíjelo slibně. Zkoušky probíhali bez problémů, hudebně jsme byli spokojení, Zděnda dodal logo, návrh na plakát, ale já měl přesto stále divný pocit jistého rouhání vůči legendě P.K., která oslovila tak širokou vrstvu lidí, že by mu mohli kdejací „zpěváci“ dnešní doby závidět. Pořád jsem v sobě přemítal, zda děláme dobře. Zamýšlel jsem se i nad tím, zda bych já osobně na takový koncert šel. Vždyť Petr byl jediný a kopírovat jeho osobnost prostě nelze. Proto jsem se rozhodl, že se setkám s manželkou Petr Kalandry Alenou a jejich dcerami Kristýnou a Karolínou. Chtěl jsem je požádat o svolení, nést Petrovo jméno v názvu kapely a hlavně jsem chtěl vědět, jak se k tomu sami postaví. Zavolal jsem Karolíně na kterou jsem dostal číslo od Ivana Prokopa a požádal jí o společné setkání. Sešli jsme se všichni v Pizzerii Siesta na pražské Hanspaulce, kde jsem jim vysvětloval, proč vlastně chceme vzniknout. Holky mě poslouchali se zaujetím a já jsem postupně začínal cítit, že tahle cesta nebyla zbytečná. Domluvili jsme se, že proti tomu nic nemají, jen by chtěly slyšet, jak to vlastně hrajeme a jak to zní. Což jsem jim nemohl pustit ani přehrát, protože jsme byli stále v období zkoušek. Ale slíbil jsem jim, že jakmile bude možnost, tak jim dám vědět a pak se rozhodnou zda nás podpoří či nikoli. Myslím že tohle setkání bylo pozitivní nejen tím, že jsme se mohli seznámit tváří v tvář, ale i proto, že i po letech ocenili náš přístup k našemu projektu a poděkovali nám za upřímnost a profesionální jednání v oblasti Petrovo práv. Byla to výzva a hned po návratu jsem celé kapele oznámil výsledek schůzky. „Jsou v pohodě. Souhlasí, ale když budeme hrát na prd, tak nám to zatrhnou.“ Myslím si, že od té doby jsme měli zase o něco větší inspiraci a já zas o něco větší strach, jak nás přijme publikum, které na Petra nenechá sáhnout a navíc od nějakých muzikantů z Mostu. Vždyť v tu dobu jezdil na občasné koncerty originál Blues Session a to by nám mohlo zlomit vaz. Od té doby jsme zkoušeli ještě zodpovědněji a chystali se na náš první koncert. Vše bylo na nejlepší cestě vylézt před diváky. Během našeho zkouškového období jsme brzy zjistili, že klávesák Petr Ernst má spoustu hudebních nabídek, které ho živí a kterým se musí věnovat na úkor času ze zkoušek a tak jsme se domluvili, že se u kláves se budou střídat dva. Tím druhým byl Martin Brádek o kterém jsem se zmiňoval již v úvodní kapitole. Je totiž moc důležité, aby při vzniku kapely byli přítomni na zkouškách všichni členové. Pokud párkrát vynecháte, tak vám začnou unikat důležité nuance, které tvoří kapelu jako celek. Profesně můžete hrát jako Bůh, ale lidsky vám začnou chybět ty jiskřičky společně prožitých hodin a jen těžko se do celku můžete zařadit na 100%. Proto tady došlo k tomu, že naše kapela byla tak velkorysá. 2 kytary, basa, bicí, 2x klávesy a samozřejmě řidič. Přidávám i pár fotografií ze zkoušek a můžete se těšit, že již brzy vyrazíme na koncerty...., ale to až příště.

03. Setkání po letech

autor: Míra Kuželka

Po rozhodnutí a přijetí faktu, že opravdu vzniká společná kapela, jsme se vrhli na zkoušení písniček. Byli jsme všichni společně naladěný na stejnou notu, přehrávali jsme si Petrovo písničky a hledali ten správný zvuk a náladu každé z vybraných skladeb. Někdy to bylo opravdu těžké, protože Petr Kalandra měl spoustu písniček posazených hodně vysoko a já jsem měl s těma jeho vejškama fakt problém. Někdy jsme museli celou skladbu dát i od jiné tóniny, abych to vůbec zazpíval. Začali jsme hledat mezi svými kamarády různé live nahrávky, na kterých Petr zpíval, abychom měli co nejzajímavější repertoár.

Teď přichází malá, ale důležitá vsuvka. Vraťme se teď o hodně let zpátky. Byl jsem kluk, co zcela veřejně ujížděl na písničkách Boba Dylana, Joni Mitchell, CSNY, Simona a Garfunkela, Donovana a spoustu dalších skvělých muzikantů. Tahle hudba byla pro mě symbolem svobody a mého vlastního životního stylu. Na rozdíl od svých spolužáků jsem nenavštěvoval diskotéky, bránil jsem se české komunistické pop kultuře (i když teď poletech zjišťuji, že jsem se jí moc neubránil. Když jedu v autě a slyším v rádiu Zagorku, Vondráčkovou, Gotta, Davida a plno dalších, tak si uvědomuju, že znám ty jejich texty ještě dnes zpaměti … takový tedy měli vliv). Naštěstí byl v Mostě úžasný kousek země, kde se tohle vyskytovalo jen minimálně. To místo se jmenovalo Neprakta Klub a tam jsem se skoro denně uchyloval a hltal trochu jinou kulturu. Pro mě zásadní. Kulturu malých forem, jiných hudebních žánrů a hlavně jsem zde objevil touhu seberealizace. No a vzhledem k tomu, že Petr Kalandra poměrně často v mosteckém Neprakta klubu vystupoval se skupinou Marsyas, ASPM, nebo i úplně sám, měl jsem jedinečnou možnost si jeho koncerty užívat z první řady. Bylo to v dobách, kdy bylo problém koupit si LP desku se svými oblíbenými interprety a tak jsme si koncerty pokoutně nahrávali na magnetofony a kotoučáky. A právě tahle nahrávky se stali po více jak dvaceti letech úžasným zdrojem pro naší začínající kapelu.

STŘIH – a jsme zase zpátky v roce 2005. Scházeli jsme se jednou až dvakrát v týdnu a vždy, když jsme se setkali, tak jsme prohodili jen pár vět o rodinách o práci a hned jsme se dali tvrdě do práce. Každou nově objevenou skladbu jsme si donekonečna přehrávali a hledali tu správnou špetku čehosi, co by pak na koncertech mohlo vytvořit kouzlo té atmosféry, kterou jsem na vlastní kůži poznal já. V tomto období zkoušek jsem velmi úzce spolupracoval i s Městským divadlem v Mostě, kde jsem připravoval hudbu společně s Richardem Řeřichou k divadelnímu představení Lucerna. A tam jsem se potkal s hercem a muzikantem Petrem Baťkem. Mimochodem nejen s dobrým člověkem, ale i s dobrým kaličem. Těch večerů na baru v divadelním klubu bylo nespočet. Probírali jsme všechna možná témata, od ženských až po důležité politické názory. Jak jinak. Při nočních kalbách se probírá úplně všechno. Věděl jsem, že hraje v plzeňské kapele The End of Colours na bicí, ale abych mu nabídl spolupráci v naší právě vznikající kapele, tak to mě vůbec nenapadlo. To přišlo až z jeho strany, když jsem mu s nadšením vyprávěl, jak se kapela rozjíždí, ale že nám chybí bubeník. „A proč neřekneš mě?“ zeptal se mě Petr trochu uraženě. Na to jsem se zmohl jen na glosu „ Protože moje játra si potřebují od tebe někdy odpočinout.“ Zasmáli jsme se a oba s jiskrou v oku ze skvělého nápadu jsme si plácli. A jak už bylo naším zvykem, tak tohle byl ten správný důvod k napití. Když jsem se ráno dopotácel domů, tak jsem na svou obhajobu před svou ženou vysoukal jen dvě slova „Máme bubeníka“ a usnul jsem spánkem zaslouženým po dobře odvedené práci manažéra. Hned po probuzení jsem večer volal Ampérovi s Linďákem, že máme bubeníka a že brzy bude zkouška s kompletním bandem. Když jsem oznámil i jméno bubeníka, tak se Ampér trochu zarazil. „Petr Batěk z Plzně??? Tak to je buď divná souhra náhod a nebo osud.“ Dozvěděl jsem se, že jako mladí začínající bigbíťáci hráli spolu na chalupě v Sedleci u Plzně a že už se pěkně dlouho neviděli. Když jsme se pak setkali společně na zkoušce, bylo rozhodnuto. Byl to osud. A že ten večer přijdu skoro o sud slivovice, mi bylo fuk. Vždyť začínala nová éra našeho společného muzicírování. Tedy hlavně zkoušení. Já se netajím tím, že zkoušky nemám rád, ale tentokrát jsem se přemohl a na začátku projektu Petr Kalandra jsme se všichni maximálně překonávali.
...................


Konečně přichází moje chvíle, abych vnesl do Mírovo "paměti" trochu pořádku.

S Petrem Baťkem jsme se znali dávno... ještě tak dávno, kdy ani já ani Petr neměl ponětí o nějakém hraní na bicí. Bylo nám tehdy asi 9 - 10 let. Moje babička bydlela v Sedleci u Starého Plzence v chalupě s velikou zahradou, která kromě spousty ovocných stromů skýtala množství úkrytů a různých křovisek. Úžasné místo pro hraní na vojáky a pořádání všelijakých bitev. Jedním ze sousedů byli i Baťkovi. Kluci Petr a Pavel na naší zahradě vyhráli i prohráli nejednu bitvu. Na chalupě v Sedleci jsme s mým bráchou prožívali každý víkend a všechny prázdniny a svátky, takže je jasné, že jsme se s Petrem a Pavlem znali dobře. Po létech ... když mně bylo asi tak 15 let jsem začal hrát s různými kapelami na bubny a v jedné z místností chalupy jsme měli zkušebnu. V té době (+/-) začínal hrát i Petr. A tak se v Sedleci ozývali zvuky bicích hned z dvou chalup (vlastně ze tří, protože v další sousední chalupě hrál a zkoušel další bubeník).Společně jsme se však s Petrem Baťkem muzikantsky sešli až v projektu Petr Kalandra Memory Band. A tomuto hraní předcházela ještě drobná epizoda z mosteckého klubu Pohoda, kde jsem byl na zábavě jedné skupiny. V tom přišel nějaký člověk s otázkou, jestli si může půjčit volnou židli. S židlí odkráčel na druhou stranu klubu a ve mně zanechal pocit, že toho člověka znám... ale odkud ? V hlavě mi to šrotovalo a nakonec bliklo. Petr Batěk. Ale co sakra dělá v Mostě? Osmělil jsem se a s omluvou že vyrušuji jsem, se ho zeptal ..."neměli jste náhodou chalupu v Sedleci?"
..."měli" ...
..."nejsi náhodou Petr Batěk? "
..."jsem"
... "a pamatuješ na babi Páníků (babiččino příjmení) a na kluky co k ní jezdili na prázdniny"
... "pamatuju"
... "tak jeden z nich jsem já - Honza"
..."kecáš"
... "nekecám"
... "no čááááu"
... "co ty tady děláš"
... "dáme panáka"
... "JO"
... Svět je malej. (Ampér)

02. První zkouška

autor: Míra Kuželka

Po čtyřměsíčním rozhodování se vše rozjelo naplno. Před prvním setkáním všech muzikantů probíhalo množství telefonátů mezi jednotlivými aktéry nově vznikající kapely. Základ byl jasný. Naše trojice ze záchodového setkání - Olda, Ampér a já – neboli 2 kytary a basa. Potřebovali jsme ještě klávesy a bicí. To bylo nutné. Vždyť jsme se tímto rozhodnutím rozloučili s folkem a vrhli se na bigbít. První kdo mě napadl s klávesami, byl dlouholetý kamarád a hudební kolega Petr Ernst. Dohodli jsme se v podstatě okamžitě a musím přiznat, že jsem ani nepředpokládal, že by u kláves seděl někdo jiný. Byli jsme na sebe zvyklí už z jiných projektů. Vlastně jsme se potkali na vojně. Dva kluci z jednoho města a míjeli jsme se tak, že až na půdě vojenského kulturáku jsme si padli no noty. A musím říct, že jsme toho společně zažili opravdu hodně. Shrnuto, podtrženo – klávesy máme. Tak teď už jen bicí a můžeme začít zkoušet. Jenže koho??? A protože se nerad zabývám věcmi, které nemají hned jasné řešení, tak jsem to nechal na osud. Řekl jsem si že se sejdeme a určitě nás něco napadne. Na první zkoušku jsme sešli v mém nahrávacím studiu a hned na uvítanou jsme si dali skleničku slivovice. Povídali jsme si o našich představách jak uchopit hudbu Petra Kalandry, jak přesvědčit publikum, aby nám uvěřili a nebrali nás jen jako revival, který přehrává známé písně a pak z toho úspěšně profituje. Poctivě jsem při každé možné chvilce doplňoval štamprlátka slivovičky, aby naše nápady byli co nejlepší. Když jsem otevíral třetí litrovku domácího moku, tak mě pojala hrůza. „ A kruci!!! Všem chutná pít! To je sice fajn, ale kdo nás bude vozit?“ pronesl jsem u dalšího pohárku. „Na koncert to ještě nějak dáme, ale zpátky to vidím jako problém.“ Všichni se mé poznámce zasmáli, ale já to myslel vážně. Napadlo mě pouze jedno jediné jméno. Petr Bláha. Je to řidič profík, který je za volantem jistější, než když já chodím pěšky. Okamžitě jsem mu zavolal. Chvilku nechápal co po něm chci, protože moje artikulace již byla mírně ochrnutá, ale nakonec jsme si plácli. Položil jsem telefon a do hloučku rozveselených muzikantů jsem zvolal „Máme řidiče.“ Na to konto se rozjela zábava ještě veselejší než před tím a asi by trvala do dnes, kdyby Ampér nepronesl zchlazovací větu. „No to je super, ještě nemáme bubeníka, ale řidiče už jo.“ Na to se do hovoru vložil Olda a vteřinovou nejistotu zahnal okamžitě do kouta „To teď neřeš. Máme řidiče? Máme. Tak to chce panáka.“ Po úspěšné noci, neboli zkoušce, jak jsme tomu říkali před manželkami, která trvala do ranních hodin, jsme dospěli k závěru, že nás čeká velmi zajímavé a plodné období.

01. Jak to všechno začalo

autor: Míra Kuželka

Vážení přátelé a příznivci Petr Kalandra Memory Band. Je to neuvěřitelné ale v tomto roce oslaví naše kapela 10 let činnosti. A to už je docela pěkné a kulaté číslo, u kterého stojí za to se zastavit a trochu se poohlédnout zpátky. A je opravdu na co koukat. Na této stránce se vám pokusím postupně přinášet informace o našem desetiletém soužití a hlavně o tom, co se o nás z koncertu nikdy nedovíte. A protože velký dík za uplynulých 10 let patří právě Vám, kteří jste nás objevovali, podporovali, chodili na koncerty a užívali si s námi, bude tahle stránka věnována především Vám.

Děkuju za to, že se mám kam ohlédnout a přeju Vám klidné čtení.

01.Jak to všechno začalo.

Všechno vzniklo tak nějak náhodou. Ostatně takhle u mě vzniká většina věcí, které mě nakonec baví víc, než jsem si kdy mohl představit. Byl 23. listopad 2004 a já měl trošku honičku. Ten den od rána mrzlo a já věděl, že večer mi bude pěkné horko. Měl jsem pozvání na dvě akce a ani jednu jsem nemohl odmítnout. Tou první byla oslava narozenin kamaráda Martina Brádka (ještě o něm bude v mém vzpomínání zmínka) a tou druhou byl křest desky Vlasty Redla – Dopisy z květin. Jistě Vám nemusím říkat, jak obě akce byli náročné – hlavně na psychickou představu. V odpoledních hodinách jsem zašel na zvukovou zkoušku Vlasty Redla a jeho kapely do mosteckého kulturního domu, abych se domluvil, jak to večer pokřtíme. Přivítání s Vlastou bylo jako vždy velmi vřelé. Litr domácí hruškovice nám vydržel zhruba hodinku a kupodivu jsme vše domluvili. Křtít se bude v půlce koncertu. Normální člověk by si řekl, že tohle se dalo domluvit i po telefonu, ale já, propagátor osobních jednání jsem si slibovanou dávku hruškovice nemohl nechat ujít. Pak jsem se rozloučil a běžel na slíbenou oslavu narozenin. Byla ve vyhlášené čínské restauraci v Mostě. Na oslavu jsme byli pozváni kamarádi z řad muzikantů i se svými protějšky. Jen Martin říkal, že nemá s kým a tak asi vezme maminku. První zásek jsem měl hned v úvodu, kdy jsem Martinovi popřál všechno nejlepší a k jeho mamince jsem se naklonil a pochválil jí syna a že je moc hodný, že jí vytáhl do společnosti, i když mezi takovou bandu. Maminka na mě zděšeně koukla, pak na Martina a s překvapením v očích se zmohla jen na větu „Děkuji, ale já nejsem maminka“ To mě rozhodilo a zeptal jsem se kde tedy maminka je? Byla to Martinovo sestra. Dobré faux paux na úvod. Vše se nakonec přešlo, i když si to všichni pamatují dodnes a ve svém opojení jsem rozjížděl zábavu dál. Žabí stehýnka, krevety, krabí maso, čínská kachna a spoustu dalších pochutin se před námi točilo na kulatém stole a my jsme zobali od všeho kousek. Náhle přišel čas a já se musel přesunout na slíbený křest. Tam už bylo vše připraveno, koncert vyprodaný a Vlasta hrál nějakou sólovou píseň. V šatně seděl Karel Macálka, se kterým se znám už od dob vojny a podává mi lahev hruškovice. Myslel jsem si, že už jsme tu lahev vypili, ale Karel mě ujistil, že s jednou lahví se nevyplatí odjíždět za hranice Zlína a že Most je tak daleko, že mají zásob na několik večerů. Na několik vteřin jsem zaváhal, ale pak mi došlo, že s kamarády musíš. Přihnul jsem si z lahve a opět ucítil tu dobrou a poctivou práci valašských paličů. S lahví jsme vešli na pódium a před plným sálem vesele pokřtili desku. Kouknul jsem na hodinky a se slovy po koncertě se uvidíme, jsem utíkal na pokračování narozeninového mejdanu. Tam už bylo všechno jídlo pryč a společnost se poklidně bavila u kávy a piva. Dosedl jsem ke stolu a na čínskou obsluhu jsem ukázal, že bych si dal hruškovici nebo něco takového. Tong – tak se jmenoval číňan, který nás obsluhoval, jen pokrčil rameny a vcelku slušnou češtinou řekl „Nemame, to nikdo nepije tady. Musiš si dat něco jinýho“. Ale já plný hruškového nápoje trval na svém. „ A co to vaše švestkové víno? Ovoce jako ovoce.“ zeptal jsem se po chvíli. „Ano, ano, to mame.“ Usmál se Tong. Haurským gestem jsem se rozpřáhl a zvolal „Hrň to sem!!!“ První várka švestkového vína byla překvapující. Víno bylo teplé. Ale slovo dalo slovo a Tong pochopil, že nám nejvíc chutná jeho studená verze a tak nám jí začal nosit. No co Vám budu povídat. Tong měl tržbu, my náladu a Martin Brádek prázdnou kapsu. To je tak, když si pozvete kamarády muzikanty na oslavu svých narozenin. (Jen pro informaci, Martin už takovou akci nikdy nezopakoval. Škoda.) Přišel čas na opětné přesunutí do kulturního domu a pokračovat s Vlastíkem a jeho partou v načatém večeru. Tam už byla nálada rovněž v plném proudu. Koncert se vydařil a já lítal mezi kapelou a Vlastou mezi stoly a popijíc hruškovici si ten večer náramně užíval. Během této hruškové noci jsem se potkal se spoustou přátel, kteří obdivují jak Vlastíka, tak i naší folkovou scénu. Mezi nimi byli i dva hudebníci ze spřátelené skupiny Kvinta. Olda Šimků a Honza Petrásek alias Ampér. Na místní toaletě jsme se tak nějak náhodou potkali a u umyvadel jsme si náramně rozuměli. Už asi chápu, proč holky chodí na záchod ve dvojicích. Aby si mohli v klidu vyprávět u umyvadla. My to měli taky tak. A jak jsme tam tak vedli ty duchaplné rozhovory, tak mi ti dva, jen tak mezi řečí oznámili, že objevili skvělou muziku. Hudbu, která je naplňuje a kterou by chtěli hrát. Jestli mi něco říká Petr Kalandra. Usmál jsem se a ve své opilecké pýše jsem dal najevo, že Kalandru znám, vždyť kdo by ho neznal. A pokud se zasekli právě u něj, tak je to jedině dobře. A až budou chtít někdy hrát takovouhle muziku, tak že se mnou můžou počítat. Rád se přidám. Ještě chvilku jsme si povídali. Pak jsem je ale pozval ke stolu s hruškovicí, protože žízeň se znovu ozvala. A myslím si, že mi dá každý za pravdu, že se suchým hrdlem se blbě povídá. Jak skončil tenhle večer, si už nepamatuju, ale probudil jsem se doma ve své posteli a to mě ubezpečilo, že vše je tak jak má být.

Po onom křtu uběhlo pár týdnů a já žil svým zaběhnutým životem. Práce ve studiu, občas koncert, občas nějaký večírek, rodina a tak pořád dokola. Jednoho večera mi manželka chtěla vyprat veškeré džíny a tak nastala běžný proces. Vzít jednotlivé kalhoty – vyndat vše z kapes – zapnout knoflíky – kalhoty naruby a odnést do koupelny. Nevím, jak to funguje v jiných domácnostech, ale u nás to je tak zavedené. Tedy pokud nezapomenu. Při úklidu obsahu mých kapes jsem narazil na vizitku od Ampéra. Koukal jsem na ní a v hlavě mi cosi říkalo, že jsem zase něco někde slíbil, ale nevím co. A protože patřím mezi lidi, co si problémy a starosti nevytváří, ale snažím se spíše vše řešit okamžitě, vzal jsem telefon a Ampérovi zavolal. Zvedl to okamžitě a já jsem se ho hned napřímo zeptal „ Ahoj Ampére, mám tvojí vizitku. PROČ ??? “ Bez žádné dlouhé prodlevy jsem okamžitě dostal jasnou odpověď „ No vždyť jsme založili kapelu.“ To mě trochu zarazilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. „Aha, a kdy máme zkoušku?“ zeptal jsem se opatrně. „ No na to čekáme s Oldou, až nám zavoláš.“ Zazněla jasná Ampérovo odpověď. Pochopil jsem, že teď je řada na mě. Buď se rozhodnu okamžitě, nebo to vše vyšumí a život půjde dál.

P.S. Teď přichází asi čtyř měsíční pauza mého „rychlého“ rozhodování. Nakonec mi to přeci jen nedalo a protože jsem někde v skrytu cítil touhu, zahrát si s jinou partou, než na kterou jsem byl zvyklý, tak jsem je oba pozval 21.4.2005 do studia, abychom si tam řekli co a jak.
Strana:[1]
Vyrobil Alkalis (c) 2007