Ostrava vůbec není černá, jak se to říká. A nebo je možné, že ta část, ve které je městský kulturní dům je prostě jiná. Po příjezdu (15.4.) nastal tradiční řetězec událostí…. aparát, zvuk … a pak koncert. Během koncertu se do první řady posadil mladík s velikou cedulí, na které bylo napsáno… Marsyas – legenda českého folkrocku. Míra pohotově vyndal z opaskového pouzdra malý foťák a tuto jedinečnost si během pauzy mezi písničkami zvěčnil. Po koncertě jsme přejeli cca 25 km do Jeseníků (myslím, že obec se jmenovala Pstruží), do sympatického penzionu s hospůdkou, a ač bylo již dost hodin, dostali jsme najíst a napít. A tak, jak byla náročná páteční cesta do Ostravy, tak i sobotní cesta zpátky neposkytla posádce auta náležité pohodlí. Za její bezpečný a bezchybný průběh se však sluší poděkovat našemu řidiči. Děkujeme Péťo…!

Dalšímu hraní (26.3.) předcházela návštěva vyhlášené restaurace „U štěpána“. Velké porce výborných pečených hovězích žeber a dalších jídel konečně zajistil v naší kapele chvíli ticha. Následoval přesun.

Hraní v zahraničí je pro nás v pohodě … už jsme jednou hráli na Slovensku. Trochu nás ale překvapilo, že máme problém domluvit se v německém Frauenau. Jediný, kdo nám mohl poskytnout obousměrný překlad byl Jirka Charypar a také majitel klubu Thomas. První hrála místní skupina Culpa. Dlouho si připravovali zvuk. Měli zásadní problém s nefungujícími odposlechy. Nenápadně jsem se přikradl k mixpultu, chvilku jsem ho očumoval a pak jsem zcela nenápadně zmáčkl tlačítko o kterém jsem byl přesvědčen, že je to pravé (i když bylo levé) a najednou odposlechy fungovaly. Tím jsem si vysloužil od obsluhy aparátu (který nebyl zvukařem) uznání a se slovy „… perfekt tonmeister…wunderbar …gut technik…“, i když jsem si nejdříve myslel, že mi nadává. Ale když mi začal s úsměvem na líci třást mojí pravicí (že by rým??), uvědomil jsem si, že to nadávky nebudou. Pak se Culpa ještě dlouho zvučila, pořád jim něco pískalo a něco nehrálo. Měli aparaturu zapojenou velice zvláštně, takže když odehráli svůj blok a vyklidili pódium, celý aparát jsem si „předrátoval“ a nastavil podle svého a to v rekordním čase cca 15 minut. Jediný kdo nám během hraní rozuměl (kromě Thomase) byl i EX-čech Dušan ze sousedního města. Míra uváděl skladby v mezinárodní řeči a tak jsme ten večer hráli např. Blues Old Women, Ice man, … a i já jsem se přidal uvedením skladby Někdy se jdu opít – I´am Going To Hospoda. Užívali jsme si to, němci tančili … super. Ráno jsme vyluxovali Thomasovi spíž… nezbyl na něj ani kousek chleba … a to se chlubil, že jich v Německu mají několik tisíc druhů. Poseděli jsme, dali kafe a jeli jsme. Cestou jsme se zastavili v pizzerii u Dušana ve Zwieselu. Nechal nám upéct pravou italskou maxi pizzu, kterou upekl pravý maxi němec v pizzerii maxi českého majitele.

Po dlouhé době jsme s naším bandem zavítali 25.3.do pelhřimovského klubu U tygříka. Jirky Charypar měl ten den hraní se Švihadlem a tak jeho místo v Tygříkovi obsadil náš „tour zvukař“ Petr Samek. Ač absolvoval jednu společnou zkoušku, zahrál všechno skvěle. Patrně se věnoval před koncertem několikadennímu samostudiu.

Do Žďáru nad Sázavou jsme jeli (10.3.) bez Igora, kterého přepadl nějaký zákeřný virus. Pro tento koncert jsme ho nahradili výborným všestranným muzikantem – mandolínistou a houslistou Jirkou Vopavou. Starší kulturáky mají svojí specifickou akustiku, převážně horší pro hlasitější hudební produkci. A tak tomu bylo i tady. Zvuk se šířil všemi neurčitými směry, ale nakonec od houkání zpětné vazby pomohlo drobné posunutí odposlechů. Zvukař Petr Samek se s akustikou sálu nakonec popral statečně a …zvítězil… ke spokojenosti posluchačů i naší. K doplnění informací o celé akci se sluší ještě dodat, že řidič „pražské sekce“ Zdeněk Halamásek přijel pro Zuzanu ve slušivé uniformě myslivce (to proto, že na dopravu nám zapůjčuje auta firma Auto Myslivec).

Z velmi důvěryhodných zdrojů máme zaručenou informaci, že na pokladně Malostranské Besedy zbývá posledních 50 vstupenek na úterní (3.5.) koncert v pražské MB. Heslo následujících dní (možná hodin) zní: KDO DŘÍV PŘIJDE, TEN BUDE U TOHO !!!

Děláte nám radost přátelé a nejen nám, ale i pořadatelům. Moc se na Vás těšíme a to nejen v Praze, ale na všech místech, která náš band s společně se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem navštívíme.

Tomáš Klement 17.03.2011 20:02 - Český Rozhlas

Po více než šesti letech se Zuzana Michnová vrátila na koncertní podia. Jaký z toho má pocit? A píše i nové písničky?

Rok 2011 je zatím ve znamení návratu Marsyas na koncertní podia. I v době hospodářské krize, kdy si hudební kluby zoufají, je aktuální turné Petr Kalandra Memory bandu velmi úspěšné. Fanoušci si užívají společného návratu Zuzany Michnové a Oskara Petra, dvou ze tří zakládajících členů Marsyas, na koncertní podia. Plno bylo i minulý čtvrtek v divadle ve Ždáru nad Sázavou, kde se nejprve představila výtečná kapela Petr Kalandra Memory band se svými „kalandrovkami“. Po té se ke skupině připojil Oskar Petr a vedle svých sólových věcí z Fabrici Atomici zahrál i Záliv Žďár a „pupendovského“ Zmrzlináře. Nakonec se přidala Zuzana Michnová a došlo na většinu legendárních hitů Marsyas ze všech tří alb. Po koncertu jsem pak Zuzanu Michnovou odchytl a na aktuální turné a psaní nových písniček jsem se jí zeptal. Vzhledem k tomu, že běžně Michnová rozhovory neposkytuje, je toto interview velkou lahůdkou.

Rozhovor ze stránek Českého rozhlasu spustíte >>> ZDE <<<

Čekáme na příspěvek od Míry Kuželky ... no to by bylo na dlouho .... takže jedna malá zákulisní zpráva - Ampér si koupil novou baskytaru. Od tohoto koncertu bude hrát na "motorku" Yamaha TRB 1005J NT.

Koncert hezky popsal pro Bulletin rádia Beat hudební publicista Vojtěch Lindaur. Bylo by nečestné a nesportovní se o tento článek s Vámi nepodělit. Nuže - lidé čtěte:

Milé beaťačky, milí beaťáci,

Jako solnej sloup Z pražské premiéry obnovených Marsyas jsem nebyl ve své kůži, ani nevím proč. Ale jelikož jsem měl se Zuzanou Michnovou i Oskarem Petrem jakési řízení a kytarista Kalandra Memory Bandu, kamarád Jirka Charypar mě ubezpečil, že se pohřeb nešťastného satyra odkládá na neurčito, krátce před začátkem koncertu jsem přece zaklepal na dveře šatny pražské Akropole. Objal jsem se s velmi soustředěnou Zuzanou, plivl Oskarovi na rameno a pak jsem následující dvě hodiny málem nevěřil svým uším a blahořečil Charypara, že mě tam vytáhl.

Jakkoli nemám tyhle návraty v lásce (přece jen jsem nechtěl přemazat zážitky z prvních koncertů Marsyas na strahovských kolejích v pětasedmdesátém), propadl jsem se ten večer časem, zaplašil nostalgii a jen jsem si užíval, obdivoval a taky trochu truchlil za Petra Ká. Kapela, kterou na jeho počest postavil zpěvák a kytarista Miroslav Kuželka (Memory band: Jiří Charypar (g), Oldřich Šimků (g), Jan Petrásek (bg), Jiří Stárek (dr), Igor Šikula (harm)) zní profesně dokonale a zároveň uvolněně jak při nějakém jam session. Kuželka má podobně „lajdácky“ bluesový témbr jako měl Kalandra a perly z Petrova repertoáru volil s jistotou. U mikrofonu se pak prostřídali prošedivělý Oskar (hrál ze svých sólových alb) a též stříbrovlasá Zuzana, oba v neskutečné hlasové pohodě, zpívali „lví silou velem sokolím“ řečeno po sokolsku. K mé lítosti Zuzana nekolorovala Zmrzlináře a vůbec – společně zpívali dost málo. Zní (C,S,N&Y), Hrnek, Pin Up Girl, Příště se ti radši vyhnu a myslím, že i Záliv žár. A samozřejmě „grande finale“ Nebskou bránu či Like a Rolling Stone.

Stál jsem jako solnej sloup, slano i v očích.

Vojtěch Lindaur

Abych pravdu řekl do Trutnova jsem se opravdu moc těšil, jednak jsme tam ještě nehráli, takže zase nový nepoznaný místo (město), ale hlavně je město už dlouho známé jedním velikým festivalem u nás, a tak vše nasvědčovalo že lidi jsou zvyklí na muziku chodit a bude plno.

Před odjezdem z Mostu byla pohodička, ostatně jako vždy, jen to nakládání aparátu – hrůza. Náš řidič Petr je skvělej a má hodně trpělivosti, ale ta jak mu dojde, tak to lítá. On je totiž velikej a my se ho bojíme, takže jedinej on na nás platí. (Petře díky že jsme vždycky odjeli)

Bubeníka Jíru jsme nakládali v práci a to je děs. V autě už začínají padat sázky, jesti bude ještě v koupelně nebo v montérkách. Když je připravenej tak zase něco žere a furt něco shání. Petr kvete, mi kveteme a to ještě jedem pro Igora do Teplic. No a kdo zná Igora tak mi dá zapravdu, že o adrenalin není nouze. Až když jsou všichni v autě jsem v klidu, protože Petr on to stosedmdesátkou (km/h ...pozn.Ampér) dohoní takže na místo vždycky včas dorazíme.

V autě bylo asi pět kilometrů veselo do okamžiku kdy půlka kapely, která ráno vstávala do práce, usnula, a já jsem vlastně rád že vytuhnou. Vždycky se pak těším na nějakou pumpu a jejich vstávání. Je úžasný jak rychle umí procitnout, když jde o žrádlo, a to je pak takovej fofr a energie. Asi navrhnu aby se pumpa neustále připomínala při nakládání aparátu. Určitě se to setká s velkým úspěchem.

Na hradecký dálnici jsme se spojili z druhým autem - kde jinde než u Mekáče (zase vyhládlo). V druhém autě u řidiče Zdeněčka bylo asi pěkně veselo. Zuzana s Oskarem vyprávěli příhody z Marsyasu a co a kde s Kalandrou zažili. Dozvídáme se parádní příběhy. Po malém občerstvení jsme vyrazili a Zdeněček s Petrem si chvilku ukazovali co jejich auta umí.

Když jsme přijeli do Trutnova na křižovatku zvanou T byli jen dvě možnosti a všichni hned: „... Petře doprava...“, a Petr šup doleva. Já za sebe jsem rád že se tohle děje, protože je tu možnost město perfektně poznat a s Petrem je to super. Vezme mě do uliček, kde to podle mě neznají ani místní. Potom co jsme se asi po dvou hodinách vrátili na tu samou křižovatku tak do cíle od ní už to byla paráda. Těch následujících cca 200 metrů ke kulturáku UFFO už se vydržet dalo.

Po vyložení aparátu jsme si prohlídli prostory tohohle stánku a věřte že je to neskutečnej zážitek. Pro mě osobně to byla veliká čest si tu zahrát a přál bych to každýmu muzikantovi, aby tohle zažil. Potom jsme si zašli na kafíčko a čekali na pokyn od zvukařů že se může zvučit. Po nazvučení už byla jenom chvilka k tomu aby se to půlkulatý obrovský hlediště zaplnilo a my mohli začít koncert. Po prvních tónech bylo zřejmé, že to bude v pohodě náš vynikající dvorní zvukař Petr Samek to nakopal úžasně, takže se hrálo nádherně. Bylo to vidět jak na nás, tak na Oskarovi i na Zuzce. Užívali jsme si ten koncert opravdu všichni. Lidi taky nezklamali. Byli fantastický a dali to hodně najevo. Vytleskávání bylo nekonečné. Organizátor povolil dva přídavky a potom jenom rozloučení, protože po nás hrála ještě skupina Egnoise a čas tlačil.

Nás ještě čekal přesun do úžasný irský hospůdky, kde hráli naši známí a věřte, že to nemělo chybu. Irský pivečko bylo vynikající, masíčko vynikající, whisky vynikající, k tomu perfekt muzika. Nechtělo se mi opouštět tuhle hospůdku, a asi bych tam pár dní uměl strávit. Ale protože nás čekala ještě dlouhá cesta domů, nedalo se nic dělat.

Cestou domů se spalo, spalo, a zase spalo, a já vlastně ani nevím jak probíhala cesta. Petře dík.

LINDROSS

Cesta do Brna se sice nekonečně táhla, jak se říká ... jako smrad, ale ve finále si vždycky řeknu“ „...stálo to za to...“.

Pro našeho zvukaře Péťu Samka je to docela dobrodrůžo, protože každej koncert je jinej aparát, jiná akustika sálu, a občas i jiná sestava na pódiu. Zvukové zkoušky před koncertem jsou nekonečně zdlouhavé, ale pro dobro výsledku je to nutností. Například v Brně jsme hráli posíleni o Olina Nejezchlebu. Ten vybaven houslemi, violou a elektrickou mandolínou doplnil naše řady a obohatil skladby Marsyas a Apolón, Říká, Horský lázně (které si mimochodem zazpíval, ač je hrajeme v nepřívětivé poloze pro jeho konfiguraci hlasivek), Zmrzlinář, Břímě ... a protože si prdlajs pamatuju, tak už nevím. Mám vždycky parádní pocit, když se během hraní podívám po pódiu a vidím všechny v naprosté pohodě, usměvavé a spokojené. A pak se podívám na diváky a vidím to samé (tedy pokud mi do xichtu nesvítí prudké světlo... to pak nevidím nic). Po koncertech jsou Zuzana, Oskar, a tady i Olin k roztrhání. Rozhovory pro média, podpisy fanoušků (i fanynek), focení ... atd. Pak se pravidelně posedává v šatně, kuřáci zahušťují vzduch a ve všeobecném hlaholu zní příhody Zuzany a Oskara, které zažili s Petrem Kalandrou.

Cestou domů jsme uspáni boucháním spár panelů dálnice D1 do pneumatik a nebýt občerstvovny na 84 km, spalo by celé auto až do Mostu. Když chodívám po takovémto koncertě nad ránem rozlámaný spát, říkám si „...zase to stálo za to !!! ...“

Čekáme na příspěvek od Igora Šikuly...

Návrat Zuzany Michnové na pódium je pro mě velká událost a jsem tím potěšen. Předcházela tomu pětiletá poctivá snaha Patr Kalandra Memory Bandu. Snaha o uchování památky Petra a tím i na uskupení, ve kterých působil, nezůstala bez odezvy. V roce 2010 se jako host začíná na produkcích objevovat Oskar Petr. Vystoupil již na živě pořízeném DVD Memory Bandu a koncem roku 2010 vystoupila v Teplicích s Bandem i Zuzana Michnová. Sál byl naplněn do posledního místa a vystoupení Zuzany bylo přijato nadšeně. Opravdu to bylo velice srdečné a dojemné a potlesk nebral konce. Zuzana Michnová Oskar Petr a Petr Kalandra Memory Band tour 2011 bylo na světě. Na jednom z koncertů této šňůry jsem byl přítomen v Kulisárně Chomutovského divadla. Prostor byl zaplněn do posledního místa a atmosféra byla opět velice srdečná. Všichni včetně kapely i zpěváků se dobře bavili. Pro mne to byl veliký svátek. Oproti Teplicím byl repertoár rozšířen o starší písně Marsyasu. Provedení nemělo kaz, nálada byla uvolněná a na lidech kolem sebe jsem viděl, že jsou šťastni. Já sám mám k Petrovi Kalandrovi a Marsyasu zvláštní vztah. V jedné mé těžké životní chvíli mi jejich písně velice pomohly. Proto je má radost se znovuzrození opravdu veliká a upřímná.

Rainer Peschl

V Eurocentru v Jablonci nad Nisou se sešli diváci nejen z Jablonce, ale i z nedalekého Liberce a také ze vzdálenějšího Turnova. Koncert nabral skoro půlhodinový skluz. Měli jsme začít ve 20:00 hodin, ale u pokladny byla ještě dlouhá fronta a tak pořadatel vyhlásil akademickou půlhodinku, která jen tak tak stačila na to, aby se všichni dostali do sálu. Někteří diváci se netrpělivě dožadovali hudební produkce pískáním. Nakonec se dočkali. Na základě tohoto koncertu jsme se rozhodli, že bude lepší příští koncerty odehrát bez přestávky, protože přestávka „shodí řemen“ již rozběhlého koncertu. Navíc dostat diváky zpět do sálu po 10 minutách je absolutně nemožně. Ke konci koncertu nastal problém se zvukem. Petr Samek značně znejistěl při značném poklesu výkonu aparatury. Dával to za vinu digitálním zdrojům koncových zesilovačů. Naší tiskové agentuře se však podařilo zachytit zprávu, která tento výpadek vysvětluje a časová shoda dvou zdánlivě nesouvisejících událostí je více než zjevná. Čtěte ZDE
Takže milý Petře ... za pokles výkonu aparatury můžou erupce na slunci ... i když to bylo v noci. Díky druhému Petrovi (Bláhyčovi) jsme se po koncertě seznámili s tajemnými uličkami města Jablonce.

V Třebíči bylo 4.2. lidmi také příjemně „naplněno“. Přišel se podívat i Mírovo brácha Tom Bowling. Koncert byl zase o něco více usazený. Pražská sekce se po koncertě odebrala k domovu a PKMB se přesunul do hospůdky. Trápil nás hlad a tak jsme si objednali kebab a hranolky, které k nám putovali přes hodinu. Když jsme se nadlábli, odjeli jsme se ubytovat do krásné třebíčské židovské čtvrti. Míru jsme zanechali v péči jeho bratra, ale ani ten (jako mnoho z nás) s ním nedokázal držet krok. Naštěstáí Tom nechal Mírovi svojí adresu a tak Míra přespal v rodinném kruhu.